Jsme křehcí a smrtelní, vypráví horolezec Marek Holeček

Když se v roce 2013 pokusili Petr Machold s Jakubem Vaňkem o prvovýstup západní stěnou, zmizeli beze stopy. Zůstal po nich jen prázdný stan. Když se v květnu 2021 pokusili o prvovýstup severozápadní stěnou Radek Groh s Markem Holečkem, zůstali při sestupu na čtyři dny uvězněni ve výšce 7000 metrů a bojovali o život. „Život na hraně přináší hlubší sebepoznání a radost z vlastního bytí. Je to opojné, přitom nefalšovaná tvrdá hra sama se sebou a o vše,“ vzpomíná na nepálský vrchol Baruntse Radek Groh.

Jak složité je vybrat spolulezce na expedici?

Jedná se o zcela triviální záležitost. Nejprve musí poslat fotografii obličeje pohledovou, též z profilu a v kulichu. Je to důležité, páč až se postavíme společně na vrcholu, tak můj spolulezec musí vytáhnou rating oné momentky. Jednoduše musí být krasavec.

To nevypadá na složitá kritéria...

Teď vážně. Nehledám ani ve zlatých stránkách, natož v pánských metrosexuálních časopisech. Lidskost, výkonnost a lezecká historie výstupů je rozhodující. Čili to není jen o mém pohledu, ale i můj parťák musí být naprosto přesvědčen, že se chce navázat na společné lano a jít na něm až do samotného pekla.

Jak široké možnosti výběru máte?

Ve skutečnosti jsou maličké. Za 25 let, kdy jsem odjezdil víc než 40 výprav od Antaktidy po Himálaje, mám již jasnou představu, jak se personální horolezecký svět otáčí. Jedná se o krutou selekci. Obětovat čas, mít dostatek dovedností, zažité znalosti a chuť pozitivně strádat až tam, kam vaše nejbujnější představa dosáhne... A přes obecně nabídkový nedostatek, si mohu gratulovat k prvotřídním úlovkům. Šťastný vítr mi přivál výjimečné parťáky, kteří se mnou na výpravách sladili krok. V daný okamžik, nikdy nebylo na výběr víc souputníků, než máme prstů na jedné ruce. Spíš pro nejisté cíle, to bylo ještě chudší a stačil jeden nebo dva prsty. K dnešním dnům za období čtvrt století, jich bylo jen patnáct statečných. Dvěma z nich se stali hory i posledním místem pozemského krasoletu. Je nutno dodat, že všem do jednoho jsem vděčný. Jelikož jejich osobnosti mi pomohly podívat na svět z krásných vrcholů a prožít úžasné příběhy. Bez nich by bylo prd.

Jsou pro vás důležitější schopnosti daného člověka, nebo si musíte lidsky rozumět?

Jedná se o symbiózu obojího. Jedno či druhé nesmí haprovat. Respektive pod tlakem vystupují slabosti a pevnost spojení, která je vždy limitována nejslabší částí. Neboli přidávat do nejdivočejších přírodních podmínek své rozbroje nebo nepřipravenost, je rovno sebevraždě. Máme rádi život, rádi si ho užijeme na hraně, ale zbaven smyslů a zodpovědnosti nikdo z nás není. Pravda, pro okolí můžeme tak vypadat. Skutečnost je opačná, rizika a dopočítání si událostí, které mohou vést k průšvihu, máme daleko lépe zmáknuté, než je průměrný pohled. Žádné vytahování v tom není, pouhá matematika. Častěji se vystavujeme dobrovolně krizovým situacím a naučili jsme se s nimi pracovat. Toť vše.

Spletl jste se někdy, nebo jste už všichni tak horami otestovaní, že se znáte na 100 procent?

Chyby jsou přirozené každému lidskému konání, dokonce jsou každodenní součástí našeho běhu. O to víc musíme počítat s protivenstvím, pokud děláme něco nestandardního nebo zcela nového. Schopnost improvizace obou, kdy plán či představa se pod tlakem mění, je projevem každé tvůrčí činnosti. Na chybách je potřeba růst a tím se zlepšovat, nikoliv propadnout v zoufalství, výčitky či pláč. Z hlediska výběru parťáků jsem chybu neudělal.

Jak se vím zpětně dívá na fotky po návratu z Baruntse?

Stejný pohled, tak jako na všechny uzavřené příběhy. Dveře jsou zabouchnuté a můj pohled je již upřen k novým snům. Jistě, znovu budu hledět na příběh skrze rozhovory, přednášky a filmový dokument, který se teď dodělává. Nicméně tento pohled je již oproštěn od reálného dramatu a je daleko bližší divákovi než aktérovi. Je to dáno již vzpomínkovým optimismem, kdy bolestné chvíle překryje růžový obláček.

Vzpomenete si, kdy vám opravdu došlo, že to reálně nemusíte přežít? A jak takové „prozření“ probíhá?

S tím, že jsme křehcí a smrtelní, jsem konfrontován každý den. Kvůli tomu nemusím lézt do hor. Samotný boj je sváděn od samotného početí až k poslednímu úderu srdce. Mezitím bez přestání válčíme na poli jménem život. Proč to říkám? Jelikož nikdy jsem nepřestal ani ve vypjatých momentech věřit a dělat vše pro zdárný konec. Jediný rozdíl je v tom, že častěji se vystavuji vědomě ostré hraně, kde za špatným krokem nebo rozhodnutím je jen černá tma. Však paradoxně život na hraně přináší hlubší sebepoznání a radost z vlastního bytí. Je to opojné, přitom nefalšovaná tvrdá hra sama se sebou a o vše…Miluji tu rozmanitost a krásu životabytí.

Je jednodušší tohle prožívat s parťákem, nebo tam nastupuje odpovědnost ještě za druhého člověka?

Lano mezi horolezci není jen prázdná floskule, jedná se o reálný symbol vzájemného spojení osudů. Jednoduše o pupeční šňůru. Já musím pečovat o život svého parťáka a zároveň mu věřit, že dělá totéž. Není to jen plácnutí do větru, jsme pokrevní bratři. Jsme na sobě bytostně závislí v dobrém i zlém a po jistou dobu skutečně tvoříme jednolitý organismus.

Co se vlastně tehdy na Baruntse stalo?

Vlastně vůbec nic nového, než s čím je třeba v horách počítat. Počasí se pohnojilo dřív, než matematické modely vypočítaly a následně lidská dovednost z nich vyvěštila. Prostě neuchopitelná empirie. Pak jsme byli už jen ve víru událostí, které vůlí či silou nebylo možno zvrátit. Ten den, kdy jsme dolézali na vrchol a nebylo jiné rozumné volby, než se přes něj převalit do únikové cesty, nás zastihl marast ve své plné síle. Měl dorazit o den a půl později. Jinými slovy, za normálních okolností dost času, abychom slezli a slanili přes klasickou sestupovou trasu. O tento luxus jsme byli ošizeni. Znamenalo to v uragánu, sněžení a ve vysoké nadmořské výšce přečkat dalších pět dní. Přiznávám, je to zkouška psychické odolnosti čekat přes sedmdesát hodin, neustále zasypáváni přívaly sněhu, v hlubokém mrazu, kdy máte vše mokré nebo zmrzlé. S trochou jídla, o kterém víte, že další den dojde. S vidinou, že stále přicházíme každou hodinou dramaticky o zbytek sil, kterých výrazně ubylo po předchozím čtyřech dnech výstupového hardcoru stěnou. Přitom i po uklidnění bohů na Olympu, nás stále čekal nelehký sestup za záchranou. Není to sranda, ale zvrátit lze i nepříznivý zápas.

Čím je Baruntse specifická?

Pro mé oči má výjimečnost ve své sošné kráse, a zároveň se snoubí s respektem. Nevím, jak to vnímá okolí a upřímně, ostatní názory jsou mi jedno. Našel jsem si „Baruši“ již před dvaceti lety, kdy jsem pod ní poprvé proběhl a zařadil ji do svého seznamu. Mimochodem, ten je dlouhý na další tři generace a teprve stále odškrtávám z první třetiny. Však vraťme se k „Barce“, kde se stále nedostávalo odvahy a stále jsem odkládal zteč. Jistě, mohl jsem ji přesunout na další život, ale na ten nevěřím. Takže padla kosa na kámen a šli jsme dát platný pokus. Její západní stěna je na první pohled lezecky těžká a objektivně nebezpečná. Je strmá, dlouhá a při sebelepším prozkoumání pohledem nenabízí dobrá místa pro bivak. V případě slunných dnů padají stěnou kameny a pokud se počasí pokazí, létají smrtící laviny. Shrnuto, podtrženo těžká volba.

Proč jste si vybrali zrovna tuhle cestu?

Možnou výstupovou linii jsem měl „nakoukanou“ již z dříve. A přestože se sněhové podmínky od té doby rapidně změnily, tak průstup za přispění nebes byl reálný.

Kolik dní přesně jste zůstali uvězněni v bivaku a jak jste je trávili?

Lepší je říct kolik dní jsme lezli a museli přečkat nocí nad zející propastí. V tom je obsažen výkon. Ležet na vršku kopce, i když hřeben je strmý jak střecha na kostele, je jen otázkou rezistence a chuti přežít, nikoliv zásadních dovedností. Čili od momentu, kdy jsme vyrazili ze základního tábora, až do chvíle vyzvednutí helikopotvorou, proběhlo devět bivaků. Z toho tři bivaky byly ve stěně.

Co se děje s organismem při dlouhodobém vystavení takhle tvrdým podmínkám?

V horách jsme vystaveni těm nejhorším přírodním podmínkám, které je člověk bez pomoci přístrojů a pouze vlastními silami schopen přežít. Jedná se o chlad, hlad, žízeň, nedostatek kyslíku, extrémní úbytek energie, kterou nelze ani spánkem nebo jídlem dostatečně doplnit. Krom jiného každý krok musí být hlídán a přesný, jinak má váhu nebe. Jedná se o dlouhodobou zátěž, bez rychlé varianty úniku nebo možného odpočinku. Daň je za to vysoká, jelikož fyzická schránka od jisté chvíle jen chřadne a je zoufalá. Nejprve vydá podkožní tuk jako zásobu při nedostatku energie. Pak na řadu přijdou svaly, kdy se doslova sami ze sebe vyžíráme. V poslední fázi dochází k odepisování periférií, stavům blouznění, a na úplný závěr k vypovězení orgánů. Teď jsem ovšem popsal zkázu u člověka trénovaného a schopného dohnat hlavou tělo k maximální poslušnosti. U neznalých, kteří nemají průpravu fyzickou i psychickou, může nastat kolaps již ve fázi jen poklesu cukrů, daleko dříve, než přijdou na řadu tuky.

Došlo k nějakým změněným stavům vědomí, halucinacím a tak?

Ne… Přestože jsem jeden z prvovýstupů nazval „Výpadek rozumu“, tak ztráta kontroly či halucinace se nikdy nedostavily.

Jak moc jste využil všechny dosavadní zkušenosti, které jste zatím v životě nasbíral? Které se ukázaly jako klíčové?

Každým novým poznáním či prožitkem narůstá znalost a zkušenost. Takže je využívám do maxima. S čím se hodně špatně pracuje je negativní poznání, které s přibývajícími léty jen rostou. Jediný lék, který mi mírní nastupující pesimistický realizmus, je mládí jiných. Když ho přiřadím do své cesty, tak dokáže strhnou svou ztřeštěností a neopotřebovaností k dalším lotrovinám.

Bylo těžké nepodlehnout přílišnému optimismu, když se zlepšilo počasí a otevřela se cesta dolů?

Žádná bujará radost nenastala. Příkrý hřeben vlnící se jak had do údolí, měl na svém hřbetu spousty nového sněhu, který čekal jen na příležitost posunout se dolů. Tu jsme mu nechtěli dát. Jen se otevřela příležitost a tu bylo třeba využít.

Zpětný pohled, naučila vás expedice něco nového?

Žádné překotné změny nenastaly. Možná jedině v tom, že to lze prolézt. Nemusíme mít přece pokaždé pocit nového nebo posunu až ke hvězdám. Když pokladnice prožitků nezeje prázdnotou, tak čekám omračující překvápka. Možná škoda, na druhou stranu jsem tomu rád. Příjemné přijímám automaticky s lehkostí a ty opačné jsou bolestné. Bohatě mi stačí, když v budoucnu si umím vyvolat zkušenost a aktivně ji použít.

Co je vlastně krásného na alpském stylu a prvovýstupech?

Lehkost s kterou se můžu pohybovat, když realizuji své představy. Naplno se odevzdat horám a vychutnat si jejich výjimečnost. Přitom nejsem limitován nikým jiným než sám sebou a svojí představou. K tomu mám obrovské hřiště světa, kde si můžu vybrat jakýkoliv kopec, na nějž prstem ukážu. A stačí jen malý batoh plný štěstí, vytvořit si čas, mít dovednosti a chuť porvat se o osud. Krásné propojení svobody a nezávislosti, kde cílem není pouhé přežití, ale tvořit a vychutnat si bytí v široké barevnosti.

• Sdílet: