Honza Tománek je Ironman. Trať v Klagenfurtu zvládl pod jedenáct hodin

Když jsem vinou covidových restrikcí nemohl odcestovat na mistrovství světa 70.3 Ironman World Championship St. George-Utah, snažil jsem se zajistit náhradní závodní program na září. Řešení tohoto zásadního obratu sezony na poslední chvíli nebylo rozhodně jednoduché, a ani příjemné. Teprve týden před startem prestižního Ironman Klagenfurt (3,8 km plavání, 180 km cyklistika, 42,2 km běh) bylo rozhodnuto o mé účasti. Na specifickou přípravu již nebyl prostor, tak jsem svou účast bral především jako sbírání zkušeností na celé distanci.

V závodě mi vše vyšlo podle plánu a dosaženým časem 10:49:08 hodiny jsem potvrdil svou výbornou letošní formu.
Jak jsem již zmínil, zajistit náhradní závodní program během několika týdnů není jednoduché. Většina závodů byla již vyprodaná a navázat komunikaci s organizačními týmy v posledních týdnech příprav nedávalo mnoho šancí. Pořád doznívaly dozvuky ztraceného mistrovství světa a neumožnění vstupu do USA a do toho jsem opakovaně čelil odmítání mé účasti na možných startech prestižních závodů jako jsou Ironman Emilia-Romagna, Ironman Nice či Ironman Barcelona. Jedno jsem věděl jistě, letos bych rád ještě jednou absolvoval celého Ironmana a alespoň částečně si spravil chuť nad hořkým obratem sezony.

Doslova za pět minut dvanáct přišla pozitivní zpráva z Ironman Klagenfurt. Registrace jsou stále otevřeny a rádi vás uvidíme na našem závodě. YES!!! Klagenfurt není daleko, takže plánovaní logistiky nebylo nijak zvlášť složité a sehnat ubytování také nebyl problém. Do startu zbýval od rozhodnutí o mé účasti necelý týden, takže jsem neměl optimální prostor se na akci cíleně připravit, ale bylo mi to jedno! Mohl jsem startovat, a to bylo rozhodující!
Od samotného přihlášení po start závodu jsem dny počítal na minuty.

Vyladit tělo a hlavu na celého Ironmana chce trochu času, ten jsem ale neměl. Zúročil jsem všechny své zkušenosti z dřívějších startů a stanovil si jasné priority na následující dny. Vše šlo podle plánu, jen předpověď počasí na závodní den se začala dramaticky kazit. Původní konzistentní slunečné počasí bez srážek měly vystřídat bouřky a o deštivém závodu nebylo pochyb. Otázkou jen zůstávalo, jaký bude celkový úhrn srážek.

Hned po příjezdu do Klagenfurtu jsme šli na registraci. Vše bylo během několika minut vyřízeno, a dokonce mě hned zaznamenala hlavní organizátorka koordinující start handicapovaných sportovců, se kterou jsme vyřešili potřebné detaily a otázky týkající se supportu v průběhu závodu. Nyní už jen udržet koncentraci, přepnout se do ryze sportovního módu a naladit se na extrémní výkon. Během zbývajících dvou dnů jsem se seznámil s tratěmi a lehčími tréninky připravil svaly a hlavu na následující zátěž. Dokonce nastal i výrazný obrat v předpovědi počasí, který dával naději na suchý závod. Tak tedy do postele a ráno na START!

Plavání

Budíček ve 4:00 je již závodní rutinou a nedělá mi problém. Rychlý strečink a přejezd autem do transition zone. Poslední kontrola vybavení na závod a již tradiční snídaně v autě. Do startu zbývá hodina a půl, tak se rozhodnu ještě na chvilku usnout a šetřit síly.

V 7:00 startují profesionálové a s pětiminutovým odstupem ženy, se kterými startuji i já. Následuje deset minut pauza a postupným startem tzv. rolling start pak startují všechny age-group. Jezero Worthersee, jak jsem se později dozvěděl, je zespodu trošku přihříváno termálními prameny, což způsobilo opravdu komfortní teplotu přesahující 22 stupňů. Ve vodě jsem byl zhruba tři minuty před startem, takže jsem se stihl jen krátce rozplavat a šlo se na věc! Vycházející slunce, mola plná diváků a sportovci čekající na start dávají Ironmanu Klagengurt jedinečnou atmosféru.

Po všech problémech posledních týdnů jsem cítil obrovskou radost a vděk za to, že tu mohu být. Necítil jsem žádnou nervozitu, jen radost a klid!
Po startovním zatroubení jsem se spolu s profesionálkami vrhnul do „termálu" a směřoval k první bóji určující směr. Jezero bylo klidné a trať jednoduchá, tedy alespoň na orientaci.

Plavalo se relativně přímo na nejvzdálenější bóji 1240 metrů od břehu, poté obrat o 90 stupňů opět 470 metrů přímo. Následně se již točilo zpět ke Klagenfurtu, když mě začali dohánět první závodníci z age-group. Po obratu se již plavalo proti vycházejícímu slunci a viditelnost bójí nebyla optimální, ale plaval jsem s davem, což mi trošku šetřilo síly, ale hlavně mi to pomáhalo v orientaci. Po zdolání dalších 1100 jsem byl u břehu a plavecká trať pokračovala úzkým kanálem k výlezu na privátní pláži Seepark Hotelu, kde byla meta 3,8 kilometru.

Plavání v kanálu bylo opravdovým zážitkem. Po relativně volném a nekontaktním plavání na jezeře připomínaly poslední stovky metrů výlov kaprů na Vánoce. Atmosféra byla naprosto elektrizující, protože kanál byl doslova obsypán diváky. Plaveckou část včetně výlezu z vody jsem dokončil za 1:13:59 hodiny, s čímž jsem jednoznačně spokojený.

Kolo

T1 – přechod mezi plaváním a cyklistikou byl hodně dlouhý. Od výlezu z vody se vybíhalo na rampu okolo hotelu, poté se podbíhala silnice a teprve se točilo k depu. Bohužel oficiální support vzhledem k restrikcím není stoprocentní, tak mi do depa pomáhala přítelkyně a většinu přesunu mě v poklusu tlačila. Čas 12:13 minuty je skvělý vzhledem k tomu, jak to bylo náročné.

Cyklistická trať na 180 km byla rozdělena do dvou různých okruhů s celkovými 1600 metry převýšení. Co se celkového výstupu týkalo, tak profilově byla trať velmi podobná Ironmanu Gdynia, který jsem před měsícem absolvoval. Na trati v Klagenfurtu bylo více rovinatých pasáží, ale zato stoupání byla podstatně strmější. Do cyklistiky jsem vjel naplno. První houpavé pasáže jsem přejel jako nic a následovaly rovnější po rychlostní silnici v absolutním bezvětří.

Stálá rychlost okolo 35 km/h měla dvě výhody. Držel jsem krok s většinou závodníků a prvních 30 km uteklo jak nic. Už zbývá jen 150 km, problesklo mi hlavou. V prvním výraznějším stoupání jsem trošku šetřil síly, ale v následujícím sjezdu a rovinatější pasáži jsem opět letěl. Ranní slunce nabíralo na intenzitě a výhledy z trati byly doslova dechberoucí. Průjezdy městečky byly vzhledem k počtu fandících lidí omračující a jelo se mi skvěle. První půlku jsem objel okolo 3:10 hodiny, což vhledem k celkové distanci a již nastoupaným metrům považuji za dobře rozjetý závod.

Druhý okruh sliboval zhruba o polovinu více převýšení a bohužel ne celou druhou část jsem zvládl projet autem. Myslel jsem si, že klíčová místa jsem viděl, ale „zadní" cca 30 km dlouhou smyčku ne. Přiznám se, že byla náročnější, než jsem čekal. A to jsem ještě nebyl u nejvýraznějšího výstupu, který sliboval 3 km dlouhé stoupání s průměrným sklonem 7 %. Slunce pomalu zmizelo v mraku a citelně se ochladilo.

Kilometry již přibývaly pomaleji a stále strmější výjezdy byly pro mě náročnější. Konečně jsem byl na 155. kilometru a měl jsem před sebou, nebo možná spíše nad sebou nejvyšší bod trati a nejtěžší výjezd. Kdybych příště mohl něco udělat jinak, dal bych si na kolo menší převodník, protože výjezd v kombinaci 36/36 již ztratil absolutní dynamiku a možná zcela zbytečně jsem se připravil o několik minut silového očistce.

Jsem nahoře! Nyní zhruba 20 km dolů, jak jsem se domníval. Několik kilometrů to opravdu letělo, ale pak byla trať mírně zvlněná a ruce ani hlava už tolik trpět nechtěly. Udržel jsem myšlenky na uzdě a nezvolnil, ale závěr jsem si opravdu neužíval. Možná dobře že tak, protože to zpravidla značí, že jsem na trati nechal, co šlo. Celkový čas 6:54:31 hodiny beru všema deseti. Přiznávám, že v půlce kola jsem optimisticky kalkuloval s rychlejším časem, ale druhá půlka byla opravdu náročnější a strmé výjezdy mě stály mnoho sil!

Běh

T2 – přechod mezi cyklistikou a během. 180 km na kole bylo znát a druhé depo bylo trošku rozvážnější, ale na druhou stranu 6:55 minuty vzhledem k délce i občerstvení není tak dramatické.

Běžecký maratón 42,2 km byl rozdělený do dvou okruhů. Profilově relativně nenáročná trať, tedy až na několik krátkých a strmých výjezdů. Za to byla hodně technická a částečně šotolinová, ale to už je v letošním roce asi standardem. Asi nejhorší byly z mého pohledu úzké pasáže, ve kterých jsem mnohdy zůstal viset za „plazícím" se běžcem, kterého nebylo možné předjet, ale tak to prostě někdy bývá. Rozhodně jsem nešel do zbytečného rizika, protože v jiných pasážích se dalo jet, tak jsem trpělivě čekal. První část každého okruhu byla z mého pohledu čitelnější a rychlejší. Když jsem se konečně vymotal z depa a minul šotolinovou pasáž, dalo se jet.

Cítil jsem se navzdory více než osmi hodinám v závodě relativně svěží a blížil jsem se k hraničnímu tempu. Celý běh jsem detailně neznal, ale v první části mě prakticky nic nepřekvapilo. Na šestnáctém kilometru jsem se jen napil na občerstvovačce a pokračoval dále. Netušil jsem, že budeme probíhat historickým centrem Klagenfurtu.

Lidi fandili, kilometry přibývaly. Pouze dva strmé výjezdy byly trošku na hraně. Vůbec jsem o nich nevěděl, a zvláště ten druhý v pořadí byl na hraně technických možností formule, chybělo málo a převrátil bych se na záda. Ocenil jsem svou přípravu na původně plánované mistrovství světa, protože hledáním technických limitů a prudkým výjezdům jsem věnoval hodně času. Každopádně první okruh jsem zdolal ve slušném tempu, za které bych se nestyděl na této trati ani v poloviční distanci.

Na 24. kilometru jsem se musel zastavit na občerstvovačce. Natlačil jsem do sebe dvě tyčinky, resp. jednu jsem snědl a druhou nacpal do pusy a postupně ji zpracoval. Raději nechci domyslet, co by se stalo v případě pádu. Asi bych se začal dusit. Ale závod je závod. Čas je důležitý a rozhodně s ním nechci plýtvat. Pokračoval jsem v rozjetém tempu, ale byl jsem více obezřetný. Únava se už nějakou dobu hlásila o slovo a koncentrace mi dělala čím dál tím větší problém. Když jsem se znovu blížil do historického centra, chybělo mi sotva 6 km do cíle, ale přede mnou byla poslední strmá střecha, pak už relativně klid.

Jak jsem zmiňoval bylo to na hraně, kdyby mi podklouzla rukavice, nebo klouzlo kolo byl by to problém, ale takhle přemýšlet nemohu. Poslední kilometry jsem si naplno užíval. Věděl jsem, že už by mě nemělo nic překvapit, ale přesto jsem se nažil nepolevit v soustředění. Poslední dvě zatáčky do cíle a několik lidí přede mnou.

Vždy je hezké, tedy alespoň pro mě, finišovat ve vyšší rychlosti a poslední metry dojet setrvačností, s rukou nad hlavou, a ne zůstat v zákrytu za něčím pozadím. Dostal jsem se před všechny dobíhající běžce a prožil ten nádherný pocit v cílové rovince. Ve sportu jsem toho už zažil mnoho, ale cílová rovinka na Ironman Klagenfurt patří k tomu nejlepšímu. Atmosféra byla emotivní a bouřlivá!

YES, I AM THE IRONMAN!

Běžeckou část jsem dokončil za 2:21:32 hodiny, což je mým dosavadním maximem na celé distanci. Osobní limit je jinde, ale podmínky a specifika trati mi neumožnily jet rychleji. Každopádně jsem spokojený! Celkový čas 10:49:08 hodiny je z mého pohledu úžasný! Nebyl to vůbec jednoduchý závod, ale vše vyšlo podle plánu i předpovědi počasí. Po mém dojezdu začalo pršet, ale já jsem nezmokl! V absolutním pořadí jsem dokončil na 354. místě z 1034 atletů, kteří dokončili.

• Sdílet: