Jakub Kozelský: Čech v belgickém olympijském týmu

Účastnil se již třetí olympiády a poprvé nikoli v roli kouče své manželky, ale jako team leader belgického jachtařského týmu. Jakub Kozelský pracuje jako trenér pro belgický, respektive přesněji vlámský jachtařský svaz, do prosince 2020 konkrétně jako trenér belgického týmu 49erů. Protože v prosinci skončila smlouva technickému řediteli vrcholového sportu belgického jachtařského svazu, převzal od ledna tuto funkci.

Měl tak na starosti jachtaře od mládeže až po olympioniky a stále byl také koučem. V momentě, kdy se belgičtí 49eristé nekvalifikovali na olympiádu do Tokia, ukončil práci kouče. Od července už sice nastoupila nová technická ředitelka Evi Van Ecker, bývalá olympionička a závodnice třídy ILCA 6, ale Jakub ještě jel do Tokia jako teamleader. Nyní je už zase zpátky trenérem, ale o tom, které lodní třídy, bude rozhodnuto během podzimu.

Jak se svými svěřenci mluvíte?

Jenom anglicky, za osm let, co pro vlámskou federaci pracuji, jsem se vlámsky moc nenaučil, až na pár slovíček. Trochu rozumím kontextu, když vlámštinu slyším… Pracuji totiž nikoli pro belgickou, ale pro vlámskou federaci. Francouzská část Belgie funguje zvlášť, ale jako teamleader jsem byl na olympiádě za celou Belgii. Účastnili se jachtaři z obou částí. Belgická populace je co do počtu obyvatel i jejich nátury velice srovnatelná s Českou republikou, Belgičani mají podobné problémy a nastavení mysli jako Češi, pijí pivo jako Češi. Většina populace nemá přímý konfrontační styl, spousta věcí se řeší v zákulisí, což jsem zažil hlavně teď při přípravách na olympiádu. Nebylo to úplně příjemné. A je to dost podobné jako u nás.

Díky Karlovi Lavickému už víme, jak fungoval v Enoshimě dvoučlenný český tým. Jak vypadala olympiáda v belgickém vydání?

Mám k olympiádě ambivalentní vztah obecně. Na jedné straně je to pro sportovce absolutní vrchol, ale čím víc olympiád mám za sebou, tím víc chápu, že se jedná spíš o business než o sport. Mnohá rozhodnutí se tomu podřizují a sportu to pak škodí. Nicméně jachting olympiádu potřebuje, mám ji rád, ale některé věci mě na ní zároveň štvou. Étos olympiády zůstal i přes všechna opatření i letos. Velmi výrazné omezení pohybu bylo asi tou nejvíc negativní stránkou. Hrozně těžké bylo se na Japonsko připravit, protože se dlouho nevědělo, podle jakých pravidel tam budeme fungovat. Jezdili jsme do Enoshimy minimálně jednou ročně trénovat, měli jsme tam svůj hotel, který byl 10 minut jízdy na kole od mariny a pouze přes silnici od pláže, kde jsme mohli po tréninku surfovat a relaxovat. S nařízeními MOV tohle všechno padlo. A konkrétní podmínky, jak bude vše probíhat, se začaly rodit až na konci května. Takže jsme do té doby nevěděli, zda můžeme mít vlastní ubytování, nebo ne. Když bylo jasné, že soukromý apartmán mít nemůžeme, rozhodli jsme se pro olympijskou vesnici. Ale od začátku se vědělo, že není dost velká, aby se do ní všichni jachtaři vešli. Dozvěděli jsme se, že tam na nás zbylo jen šest postelí. Tak se rozhodlo, že závodníci a fyzioterapeutka půjdou do vesnice a ostatní do hotelu. Asi 14 dnů před začátkem olympiády nám sdělili, že místo ve vesnici nemáme žádné. Začalo velké vyjednávání mezi belgickým svazem a MOV a organizačním výborem Tokio 2020 a nakonec se podařilo vyjednat aspoň čtyři postele ve vesnici. Zbytek týmu musel do hotelu, který byl hodinu jízdy autobusem od mariny.

Kolik vás celkem bylo?

Tým čítal devět lidí – čtyři jachtaři (ve třídách ILCA 6 a 7 a 49erFX) a pět členů doprovodného týmu – tři trenéři, fyzioterapeutka a já jako team leader.

Ale ani vesnice nebyla úplně blízko…

Vesnice byla 30 minut jízdy a bylo to tak vždycky. Délka cesty do hotelu se lišila podle toho, v kolika hotelech autobus cestou stavěl. Takže cesta trvala od 50 do 80 minut. Celou dobu jsme byli zavření buď v marině, nebo v hotelovém pokoji. Nikam jinam jsme nesměli. V hotelu také nebyla posilovna, takže závodník třídy ILCA 7, který byl s námi v hotelu, měl výrazně horší podmínky. Protože jsme s tím trochu počítali, když jsme posílali kontejner, vzali jsme si příslušné vybavení s sebou a vytvořili jsme si malou posilovnu v kontejneru. Vesnice byl vlastně taky hotel, ze kterého se nedalo jít ani na čerstvý vzduch, ale byla v něm aspoň pidi posilovna. Nakonec se některým velkým týmům podařilo všechna nařízení obejít a mohly mít vlastní ubytování, čímž získaly poměrně významnou výhodu, například Velká Británie, Austrálie, Rakousko, USA nebo Nový Zéland.

Kde jste trávil čas vy?

Já jsem byl jen párkrát na vodě, abych se vyvětral. Jinak jsem většinu času trávil v kontejneru. Do Japonska jsme přiletěli už 7. července. Letět do Japonska bylo možné od 1. července na tzv. soft opening, ale v olympijské marině se nesmělo na vodu. Takže jachtaři jeli do Mita, což je báze belgického olympijského týmu, hotelový resort na východní straně Tokia, který byl zase úplně oddělený od všeho ostatního. My ostatní jsme jeli od Enoshimy, kde jsme vybalili kontejner a všechno připravili. Sportovci přijeli až ve chvíli, kdy se otevírala vesnice, což bylo 14. července a od 15. července se už dalo trénovat na vodě.

Co jste měl během olympiády na starost?

Já jsem staral o to, abych ubral co nejvíce práce jednotlivým trenérům, všechno papírování, sledování dokumentů… Během vlastního závodu jsem dělal analýzy rozjížděk z trackingu. Takže jakmile se vrátili z vody, měl jsem připravený dokument s nejpodstatnějšími momenty závodu. Tím se výrazně zrychlil a zefektivnil rozbor. Koučové toho při olympiádě na vodě moc nevidí. Byl jsem také oficiálně důstojník přes covid, ale většinu covidové agendy jsem přehodil na naši fyzioterapeutku Kristien Depluverez.

Co jste jedli?

Museli jsme jíst pouze oficiální jídlo, což nebylo jednoduché vydržet celý měsíc. Protože jídlo bylo každý den více méně stejné. Variabilita byla velmi malá. Ve vesnici to bylo o něco lepší. V hotelu jsme měli vyhrazenou jen část, kam jsme směli, v jídelně pouze malé stolečky po jednom, na švédských stolech bylo vše na talířkách obalené fólií… Jídlo nebylo špatné, ale pořád stejné… Ze začátku byl problém se snídaněmi, protože Japonci snídají jiné věci než my, většinou teplou rýži, chaluhy, polévky. Takže dlouho trvalo, než jsme vybojovali müsli, ovesné vločky a jogurty. Ale nakonec to sehnali.

Jak jste komunikovali s místními organizátory?

Japonci jsou hrozně hodní a ochotní, ale většinou neumí anglicky, takže bylo hrozně těžké vysvětlit, co přesně chceme. Nechápou naši kulturu a jsou neflexibilní v pravidlech. Každý měl svoji úlohu a tu si plnil a nechápal, proč to dělá. Takže jakékoli změny byly prakticky nemožné. Až mi jich nakonec bylo líto. Mohla to být krásná olympiáda, ale covid jim to zkazil. A je mi líto, že si ji Japonci neužili.

Dokázal byste srovnat fungování olympijského týmu v Belgii a v ČR?

Belgie je, jak už jsem řekl, dost podobná České republice, a to v několika faktorech. Jednak je tam hodně málo jachtařů, dokonce daleko míň než u nás. Nicméně před deseti lety tam vznikl projekt, který nastartoval Wil Van Bladel, kdy se kolem úspěšné Laseristky Evi Van Acker vybudoval tým Radialistů a z této skupiny jachtařů vzešli současní závodníci. Takže vznikl poměrně silný olympijský tým. Bohužel část zaměřená na mládež se postupně rozpadla, a proto také mimo jiné nyní Wil skončil. Já jsem tam nastoupil jako trenér mládeže ve třídě Laser Radial. Měl jsem skupinku asi šesti Radialů a sedmi Laserů 4.7. Jinak je mládežnický jachting klubovou záležitostí podobně jako u nás. Nyní se řeší generační propast, nejsou mladí jachtaři, kteří by do olympijského týmu přicházeli. Dřív byl český problém nedostatek peněz, takže se s tím nedalo moc dělat a něco systémového vymýšlet. Vše stálo vždy na individualitách jako byli Lenka Šmídová, Martin Trčka, Karel Lavický nebo Veronika, kteří navzdory podmínkám do toho šli a někam to dotáhli. Ale museli si sami prošlapat celou cestu sami od začátku do konce. Tento způsob je dneska pořád těžší a těžší, profesionalizace jachtingu jde stále rychle dopředu. Je to vidět, jak se každý rok jednotlivé státy zlepšují i v mládežnických kategoriích. Myslím si, že tahle cesta už je dneska v podstatě zavřená.

Nyní jste koučoval mladou posádku na 49er na juniorském ME na Lipně. Jaké to bylo?

Musím říci, že jsem si to užil. Koučovat na domácí vodě bylo skvělé a navíc bylo příjemné mít zde i Veroniku a děti. Také jsem potkal spoustu lidí z Česka, které jsem už roky neviděl. Určitě bychom se s Veronikou chtěli zase více pohybovat kolem českých rybníků, snad to naše děti bude u vody bavit. Závod byl výborně zorganizovaný a vše fungovalo, jak má. Z ne úplně ideálních povětrnostních podmínek se podařilo vytěžit maximum a úroveň race managmentu byla nadprůměrná. Také organizace na břehu byla bezva. Ještě se mně nikde nestalo, že bych v rámci startovného dostával každý den tak dobrou večeři. Takže ani vařit jsem si tentokrát nemusel.

Co vás čeká dál?

V tuhle chvíli děláme v týmu zhodnocení posledního olympijského období a přestavujeme tým. Vypadá to, že příští roky bych se měl věnovat mladé dívčí posádce na 49eruFX. V této třídě jezdí teprve tři roky, takže mým úkolem bude jim pomoci nabrat dost zkušeností, dobře postavit kampaň a připravit se na Paříž 2024, kde by již mohli mít vysoké ambice. Jejich letošní účast na olympiádě byla primárně o nabírání zkušeností, i když jen do počtu tam rozhodně nebyly. V mnoha rozjížďkách ukázaly, že se s nimi v budoucnu bude muset počítat. V České republice se podílím na výukovém programu pro trenéry II. třídy, připravujeme praktickou část na vodě, aby se budoucí trenéři opravdu něco naučili.

• Sdílet: