Vasil Ducár: Ministrování v kostele vyměnil za profesionální box

Box je hra manažerů a peněz. Tohle tvrdí v rozsáhlém rozhovoru pro magazín Svět sportu jedenatřicetiletý Vasil Ducár, který úspěšnou kariéru v profi ringu kombinuje s prací u policejní zásahové jednotky.

Kdysi jste o sobě prohlásil, že jako malý jste hrál na flétnu. To jako vážně?

Ale jo. (úsměv) Moje máma se mě snažila vzdělávat jak sportovně, tak kulturně. Hrál jsem na flétnu, chodil jsem na kytaru, dokonce jsem chodil do kostela a tam ministroval.

Stejně tak jste o sobě tvrdil, že jste býval malý obtloustlý nešika...

...tak to bylo. Od malička jsem sportoval, do nějakých třinácti čtrnácti jsem plaval, mezitím zkoušel i jiné sporty. Nijak zvlášť mi to nešlo, a když jsem s plaváním skončil, docela jsem ztloustl. Takže jsem opravdu byl malý tlustý nešika.

Jaké vzpomínky to dnes ve vás vyvolává?

Pamatuji, že jsem se hodně styděl a bylo mi to nepříjemné. Možná z toho mám i nějaké malé komplexy. Pořád bych chtěl vypadat dobře a jakmile mám nějaké kilo navíc, necítím se komfortně.

Flétna, kytara, ministrant v kostele... Znamená to, že jste byl hodný kluk? Žádná divoká puberta?

V jednu chvíli to bylo takové trošku divočejší. Ačkoliv jsem v té době ještě neboxoval, začal jsem cvičit a zvedat železo. S klukama jsme chodili dělat security, hlídali na fotbalech a hokejích nebo diskotékách. Takže to tam vedlo k určitým dobrodružstvím, ale nešlo o nic extrémního. Na výšce se to už urovnalo právě sportem.

Kdy přesně se objevila touha poměřovat se fyzicky s druhými?

Mně sice žádný sport nešel, ale i tak jsem chtěl dělat něco závodně a soutěžit. Chtěl jsem být v něčem dobrý a moc mi to nešlo. Takže já měl v sobě nějaké soupeření celou dobu, až pak mě čirou náhodou políbil box a začal mě bavit.

Kým vlastně jste? Boxerem, kickboxerem nebo zápasníkem MMA?

Aktuálně jsem asi boxer. Asi rok už zápasím jenom v boxu a v nejbližší době ani jinou disciplínu neplánuji, ani nepřišla jiná nabídka. V budoucnu uvidím, stát se může všechno.

Co vám v rámci bojových sportů nejvíc sedělo?

Hezké je, že se mi na každé disciplíně něco líbilo, bylo fajn je kombinovat. Dokonce mě i trochu mrzí, že jsem se musel zaměřit jen na box, ale pokud se chci poměřovat s těmi nejlepšími, musím se kompletně přizpůsobit jen jedné disciplíně. Ale třeba u kickboxu a K1 mě bavila ta obrovská variabilita, hrát si s nohama, rozkopávat to... MMA je zase komplexní, pořád je tam co se učit, ať už v postoji nebo na zemi. A i když se to nebude možná zdát, tak box je taková vysoká škola. Příprava je strašně náročná, to mě paradoxně baví.

Jak vnímáte rivalitu právě MMA jako nastupujícího moderního sportu a klasického boxu?

To má dvě roviny. První je světová, druhá česká. Při té světové, ať je to, jak je to, nemá box konkurenci. Vyprodává fotbalové stadiony, točí se v něm obrovské peníze, má tradici a nejbohatší sportovci jsou boxeři. Samé luxusní akce, lidé na ně jdou, i když boxu nerozumí. Box má prestiž. Anglie, Spojené státy, Rusko... To jsou boxerské státy. Jenže my to moc nevidíme, protože v Česku žijeme v bublině MMA, ale když vyjedete za hranice, uvidíte, jak světový je box.

A ta druhá česká rovina?

V Česku se rozjelo MMA a box je úplně mimo. Nemá tu zázemí, ani tradici.

Vy jste relativně rychle opustil amatérský box a zamířil mezi profesionály. Proč?

Začal jsem boxovat až ve dvaceti letech a po čtyřech nebo pěti zápasech jsem získal titul mistra republiky. V amatérském boxu jsem neviděl budoucnost, nemá to zázemí, nejsou v něm peníze. Jediná cesta byla profibox.

Jaká je tedy přesně úroveň českého boxu?

Amatéry jsem už nakousl. Kluci nemají ani zdaleka podmínky, aby se rovnali se zahraničím. To samé ale platí o profi boxu. Kluci musí chodit do práce, nikdo se o ně nestará. Berou zápasy tak, jak přijdou, takže si udělají akorát tak špatnou bilanci. Aby si vydělali nějakou korunu a měli za co trénovat, musí vzít i ty zápasy, kdy je soupeř mnohonásobně lepší. Kdyby je někdo podržel a vybíral jim takové zápasy, aby se na ně mohli v klidu připravit a postupně zvyšovat svou úroveň, bylo by to lepší. Takhle dostanou nabídku na zápas za tři týdny s tím, že si ještě berou volno z práce. Tomu pak odpovídá úroveň.

---

Celý rozhovor najdete v aktuálním vydání magazínu Svět sportu.

• Sdílet: