Domů
Aničko, jak se vlastně na nemoc přišlo?
Na závodech ve Svatém Mořici jsem měla pocit, že je něco špatně. Byla jsem hodně unavená, tělo mě neposlouchalo, zhubla jsem tři kila za týden. Když jsme si s Pepou Andrlem (kondičním koučem) analyzovali různé tréninkové ukazatele, tak bylo vidět částečné zhoršení.
Proto jste se rozhodli jít na vyšetření?
Jo, přesně proto. Šla jsem pro jistotu na krev, abychom případně mohli upravit další trénink před olympiádou. No a rozbor krve ukázal, že mám cukrovku. Nebudu lhát, tohle jsem vůbec nečekala.
Chápu.
Ještě jsem neměla čas se s tím opravdu srovnat. Neovlivní to totiž jenom sport, ale celý můj život. Budu se muset hlídat, kontrolovat si hladinu cukru v krvi, píchat si inzulin. Nějak to ale zvládnu.
Ovlivnilo to následnou přípravu na olympiádu?
Co se týče přípravy, tak po zjištění, že mám cukrovku, jsem byla čtyři dny v nemocnici, takže jsem netrénovala. Od soboty už se zase připravuji, měla jsem dva tréninky v Šumperku, byla jsem na trenažeru v Königssee, dala si i pár tréninkových jízd na dráze v Innsbrucku, abychom věděli, jak se teď moje tělo chová a jak zareaguje. Příprava to nebyla ideální, ale v rámci možností a okolností jsem udělala a stále dělám maximum. Stabilizovali jsme hladinu cukru v krvi, takže už se cítím v tréninku fyzicky o dost lépe.
Mohla mít cukrovka vliv na to, že se vám v sezoně nedařilo podle představ?
Nejspíš ano. Závodila jsem s cukrovkou, o které jsem nevěděla. Zpětně to do sebe docela zapadá. Tělo nefungovalo tak, jak by v ideálním případě mělo. Nechci říct, že to mělo vliv úplně na všechno, ale pravděpodobně na hodně věcí ano. Důležité je, že jsme na ten problém přišli a řešíme ho.
Byla ve hře i varianta, že byste kvůli nemoci olympiádu vynechala?
Můj taťka má cukrovku typu 1 a i on byl vrcholový sportovec (gymnasta), takže o té nemoci něco vím. Dá se s tím žít docela normálně, když se všechno dobře naučím. Vím, co mě čeká a vím, jaká je to práce, ale znám i další sportovce s cukrovkou, takže to jde.
Od lékařů tedy žádný zákaz nemáte?
Doktoři mi směrem k olympiádě řekli, že v tom nebude problém, pokud budu mít hladinu cukru v krvi v pořádku a všechno bude dobře organizované. Do Pekingu letím, ale musím si s sebou vézt inzulin a spousta jiných věcí. Přibyla mi jedna velká starost navíc.
Jaké další komplikace to přináší?
Narychlo jsme museli řešit s antidopingovým úřadem výjimku právě na inzulin, povolení na převoz injekcí, spíš tyhle administrativní záležitosti. Asi nikdo si nechce píchat každý den injekce do břicha, ale nic jiného mi teď nezbývá. Neznamená to, že bych si už nikdy v životě nemohla dát nic sladkého, jen bych si pak musela dát víc inzulinu. Mám velkou výhodu v tom, že jsem se kvůli váhovému limitu už musela hlídat a umím docela dobře odhadnout, co má kolik sacharidů, takže se to aspoň nemusím učit úplně od začátku.
Když to všechno vezmeme v potaz, v jakém rozpoložení teď vyrážíte do Pekingu?
Umím si představit i lepší zprávy, než že vám tři týdny před olympiádou, na kterou se připravujete čtyři roky, řeknou, že máte cukrovku. Jsem ale ráda, že se na to přišlo, musím poděkovat doktorům v šumperské nemocnici i těm z IKEM, konkrétně panu profesoru Haluzíkovi a paní doktorce Sochorové, jak perfektně se o mě postarali. S paní doktorkou jsem v non-stop kontaktu, nastavuje mi inzulin a všechno s ní konzultuji. Trenér Pepa Andrle s mým manažerem Viktorem Valtou všechno rychle zorganizovali a zařídili. Je toho hodně. Od chvíle, co jsem se tu zprávu dozvěděla, jsem snad ještě neměla jednu klidnou minutu, ale musím to brát tak, jak to je.
Jaké cíle teď pro Peking máte?
Určitě do Pekingu nejedu odevzdaná a jen se zúčastnit. Ale pravda je, že tohle všechno zabere hodně času a trochu to ubírá síly. Uvidíme, jak budu reagovat, když se k tomu přidají i nervy. Trénink byl tímhle docela narušený, takže konkrétní cíle si teď nedávám.
