Jana Henychová: Nejsem musher, ale jezdec se psy

Část roku žije doma v Jizerských horách, část roku žije doma ve Švédsku. Ale tam i tam žije se svými husky, kteří jsou její rodinou. Už dávno zapomněla na životní sen zúčastnit se kultovního závodu psích spřežení Iditarod na Aljašce. Ale neznamená to, že rezignovala. „Co jsem hledala, jsem našla i bez Iditarodu,“ vypráví pro svět:sportu „jezdkyně se psy“ Jana Henychová.

Je pravda, že jste se sama vyřadila z ankety o nejlepšího českého mushera?

Myslím, že vyhlašovat anketu ve světě pejskařů, je jako hodit mezi ně odjištěný granát. Všichni jsme unešeni výjimečností svých vztahů ke svým psům a každý do tohoto sportu vkládá kus sebe, kus srdce a odříkání, pak je těžké pochopit, proč to ti ostatní nevidí. Během let jsem si uvědomila, že sport se psy není jen o sportovních výsledcích, ale je o charakteru lidí a o tom, jak se ke svým psům chovají a co jsou schopni nabídnout i svému okolí, co ostatní motivuje v další práci a v jejich odhodlání tento pěkný sport provozovat. Všichni jsou výjimeční a každý dělá kapku něco jiného, nechápu tedy, jaké je kritérium na posouzení, kdo je nejlepší ze všech. Nemám chuť se do toho posuzování nechat zatáhnout. Pro mne je důležité, že v očích mých psů jsem ta nejlepší osoba na světě, a to mi stačí.

Není škoda to dát o sobě vědět i veřejně?

Pokud se vypíše anketa na facebooku a nejsou tam stanovena kriteria ani časové omezení, tak je to pouze o tom, kolik máte kámošů na této platformě a kolik z nich je ochotno vám tam svůj hlas odklepnout. Pokud někdo hledá skutečné legendy sportu psích spřežení v Čechách, tak by to mělo být jinou formou. V tomto ohledu mají staří pardálové smůlu, protože třeba ani netuší, že nějaký facebook existuje a taky proto, že už někteří nejsou mezi námi a nikdo z mladých si je nepamatuje. Běhání se psy není sport, který by intenzivně sledovali sportovní novináři a pak by nestranně rozhodli o kvalitách kandidátů. Nemáme ani žádnou významnou a všemi respektovanou osobnost, která by byla takový verdikt schopna vyslovit a formulovat důvody pro svůj výběr.

Kdo je vlastně musher?

Při snaze najít odpověď na tuto otázku můžeme vyzkoušet vyhledávač Google. Zadejme výraz „musher“ a objeví se nám fotografie velkých týmů psích spřežení a obrázky omrzlých obličejů lidí, zachumlaných do svých kožešinových límců.

A bez pomoci vyhledávače?

Označení musher vzniklo na Aljašce a označují se tak lidé, kteří vlastní a zapřahají velké týmy psů a s těmito psy pracují za účelem účasti na závodech nebo prací v turistickém byznysu nebo jen pro vlastní zábavu. Označení musher je celkové označení pro životní styl daného člověka, žijícího v souladu s přírodou a jeho naprostým středem zájmu je práce se psy a péče o ně. Běhání se psy a pohyb v přírodě si získalo velkou oblibu mezi lidmi a tak se tento sport modernizoval a otevírá se široké veřejnosti. Lidé, kteří mají rádi psy, mají své kvality a rozvoj tohoto sportu je dobrá věc pro nás všechny.

V současné době asi ta původní myšlenka práce se psy a péče o ně pokulhává, ne?

Podívejme se do Norska, kolébky tohoto novodobého sportu pro širokou veřejnost. V Norsku nenajdeme mushery, ale lidi, které oni souhrnně nazývají hundekjorer, to znamená jezdec se psy. Tady je jedno, jestli běží člověk se psem jedním anebo jede se čtrnácti. Ani norská legenda Lena Boysen Hilestad, kterou i u nás uznávají úplně všichni, není musher, ale hundekjorer. Tohle má logiku a naprosto to souhlasí. Jsou to všechno sportovci, a proto jsou to běžci nebo jezdci se psy. Za mushera v Norsku je považován Sven Engholm v Karasjoku, který žije ve srubu se psy a vše kolem je ve stylu zlaté horečky na Klondajku. Vše je tam vyrobené ze dřeva a kůže. Je to romantický obraz života se psy v divočině a jeho nabídka turistům.

A v Česku?

Když se podíváme k nám do Čech, tak tady je musherem každý, kdo si oblékne jednoho psa do postroje a uváže se k němu na šňůru k opasku. Bohužel jsme svědky toho, jak během dvaceti let někteří lidé dokázali totálně překroutit terminologii kolem tohoto sportu. Závody psích spřežení se odjakživa v Čechách rozlišovaly na individuální disciplíny a na spřežení. Vždy to byli individuálové a musheři, kteří se závodů účastnili. Všichni jsme přitom právě jezdci nebo běžci se psy a věnujeme se sportu psích spřežení. Touto jednoduchou formulací je vše vyřešeno a nemusí vznikat nedorozumění.

Znamená to, že v Česku nenajdeme skutečného mushera?

Pokud někdo chce vidět v Čechách skutečného mushera, musí si dojet do Volar v jižních Čechách za Pavlem Kučerou. To je v mých očích jeden z posledních žijících, skutečný musher. Zarostlý chlap v zálesáckém oblečení s šátkem kolem hlavy sedící u svých 56 psů, kterým zasvětil celý svůj život.

A vy?

Já jsem stále ještě jezdec se psím spřežením a na to abych byla skutečným musherem, tak na to jsem moc ukecaná. Až budu v klidu mlčící sedět prostřed lesa, obklopena mými psy a obrůstat mechem, tak pak se slavnostně označím za mushera.

Jak dlouho vám trvalo, než jste přestala trpělivě odpovídat otázku, proč mají husky modré oči?

Právě u této otázky je to tak, že mám nějakou vlastní kapacitu, kolikrát v životě mohu tuto otázku zodpovědět a pak asi zemřu. Když jednu otázku dostáváte stále v průběhu dvaceti let, tak se musíte velmi sebezapřít a pak originálně odpovědět. Další otázky podobného rázu jsou, jestli mají všichni moji psi svá jména... A jak je rozeznávám... A támhle ten velký, ten musí být lídr, že? Když novinář přijde na rozhovor s těmito otázkami, tak je to buď do dětského časopisu, nebo se vůbec na rozhovor nepřipravil, protože potřebuje jen zaplácnout nějakou rubriku „naše zvířátka“.

Napadlo vás někdy, že jste díky životu se psy, a vlastně i pro psy, o něco podstatného přišla?

Nemyslím si. Jistě to může být spojeno s otázkou, jestli nelituji, že nemám svoje vlastní děti. Opravdu to není téma, které by mne trápilo. Já mám děti moc ráda a trávím s nimi hodně svého času, a právě proto, že nemám své děti, tak ty cizí můžu mít ráda a můžu jim věnovat svůj volný čas. Je pro mne důležité, že má osobní rozhodnutí nikomu v mém okolí neubližují a následky mých rozhodnutí padají jen na moji hlavu, i to nemít své vlastní děti. Lidé, kteří chtějí mít všechno, zjistí, že to tak nefunguje, vždy je něco za něco.

Je těžké si připustit, že vaše smečka stárne a už s ní neprožijete ty top závody?

Běhám se psy dvacet let. Tento pocit zažívám už podruhé v životě, a na tuto hranu jsem opět s mými psy došla už vloni. Takže já o tom vím. V této době se vynechaly dvě závodní sezony, kdy vůbec žádné závody psích spřežení nejsou. Dva roky v životě člověka jsou dva roky, ale v životě psa je to skoro polovina jeho aktivního věku. Psi jsou v nejlepší kondici mezi druhým a šestým rokem svého života, převedeno na lidské mezi 18 a 42 roky života. Představte si čtrnáct let sportovního života bez závodů, to nezní moc optimisticky. Fůra nadějí v tomto sportu je zničena pro mnoho lidí a všichni to musí ustát a říct si, že o to závodění přece zase až tak nejde, protože ty naše psy máme rádi. Tady se nám prověří charaktery našich sportovců!

Kde ale pak znovu sebrat energii na nový začátek a vybudování nové smečky vrcholových sportovců? Jak dlouho to vlastně může trvat?

Pro mne sportovní smečka znamená alespoň deset mladých psů, aby to mělo smysl. Je to ale deset dalších životů, o které se musím postarat, takže závazek na dalších šestnáct let. Nejsem si jistá, co bude a jestli budu mít prostředky je uživit. Nevím, jestli bych ještě měla tu sílu věřit, že to zvládnu. Už to asi nedám. Letos budu mít krásné kulaté narozeniny, půl století. To už je úctyhodný věk. Stále mám dvacet šest psů a je třeba otočit list. Nebudeme sice závodit, ale budeme jezdit na výpravy a já budu psát dobrodružné romány. Už se na to celkem těším.

Proč se stále držíte čistokrevných husky, když většina musherů sází na alaskany?

To je takový můj folklór, protože proč dělat věci jednoduše, jako to dělají všichni ostatní, když to mohu dělat jinak, složitě a po svém? (úsměv) Je to složité vysvětlovat a ze sportovního hlediska moje vysvětlení nedává logický význam. Jde o to, že já jsem si už jako dítě přála mít psa sibiřského husky. Pak jsem si ho pořídila a dnes mám pátou generaci mých psů, kteří jsou má rodina. Nikdy jsem je nebrala jako sportovní pomůcku k dosažení úspěchu. Komunita lidí zabývajících se chovem sibiřských husky je po celém světě obrovská a my jezdci s těmito psy na dlouhé vzdálenosti píšeme historii tohoto plemene. Závodník s alaskány se stane pouze vítězem dalšího závodu. Závod Finnmarkslopet za 39 let pořádání dokončily stovky závodníků se psy alaskan husky, s těmi sibiřskými nás je pět a já byla první žena. To nezní špatně, člověk si musí hledat svá vlastní vítězství.

Přijde mi, že prožíváte přelomové životní období. Blíží se kulatiny, dokončujete knížku, vznikl film Psí láska...

Je to tak, a já jsem za ten film moc vděčná. Je tam zachyceno něco, co jsem nedokázala nikomu slovy vysvětlit a ta filmová magie to zachytila a poslala do světa. Je tam zachyceno odhodlání jít stále dál, i když se kolem nic nedaří a je zde zachyceno zjištění, že dokončení závodu není ten nejdůležitější cíl, tím je odhodlání žít si svůj sen. Jít si svou cestou. I já jsem si tohle musela sama celkem bolestivě ujasnit a teď jsem konečně našla klid. Některé věci člověk sám pochopí, až když je řekne nahlas.

Co všechno v současné době potřebujete ke spokojenému životu?

Popravdě řečeno, je toho čím dál míň. Potřebuji svobodně dýchat a nakrmit své psy. To bude to nejdůležitější.

Zůstává někde v podvědomí stále sen o Aljašce a kultovním závodu Iditarod?

Už ne, už je jiný svět. Našla jsem, co jsem hledala i bez Iditarodu. Můj sen byl stejně vždy spojený s Jackem Londonem a dobrodružstvím, ten závod to pro mne ztělesňoval, dnes vím, že úspěšně vymrznout můžu i ve Švédsku a nemusím kvůli tomu cestovat na druhou stranu zeměkoule.

(Celý rozhovor s Janou Henychovou najdete v aktuálním vydání magazínu svět:sportu.)

• Sdílet: