Poslední den na prkně RS:X a velké plány Karla Lavického

Karel Lavický dnes zajel všechny tři rozjížďky v elitní dvacítce a celkově skončil na 22. místě. „Na závěr konečně přišel vítr, tak jsme se pěkně svezli, podobně jako včera. Vítr tady chodí v takových pruzích, chvíli fouká víc, chvíli míň. Maximum bylo asi 9 m/s. Oproti včerejšku dnes byly mraky, které vítr občas přibrzdily. Byl to ale můj nejlepší den. Děkuji všem, kteří mě podporovali, trenérovi, rodině, fanouškům, organizátorům i soupeřům, že jsem tady mohl být a závodit,“ uvedl Karel v mix zóně a spěchal balit. Japonsko musí opustit do 48 hodin, a tak má co dělat, aby všechno stihl – vytáhnout motorový člun, uložit ho do kontejneru, přibalit všechna prkna a plachty... Je toho hodně.

Jste se svojí třetí olympiádou spokojený?

Těžko říct, tak napůl. Včera a dnes to byly slušné dny, ale ten druhý to byla naprostá katastrofa. Celkově nemůžu být naprosto spokojený, ale ani zklamaný. Vím, že to mohlo být lepší, ale na druhou stranu nikdy žádný československý windsurfař hodnotnější výsledek na olympiádě nezajel. A svůj výsledek z Ria jsem vylepšil. Olympijský závod byl strašně těžký, mohl jsem zajet líp, vím, že na to byla šance, a to mě trochu štve. Ale takhle to dopadlo, udělal jsem pro to všechno, co jsem mohl.

Máte za sebou tři olympiády. Můžete srovnávat...

Každá byla úplně jiná. První je zkrátka první, takže obrovský zážitek. Bylo to ve Weymouthu (Londýn 2012, pozn. red.), hodně jsem tam trénoval, tamní větrné podmínky mi vyhovovaly. Doufal jsem, že se mi bude dařit, ale nakonec výsledek nebyl úplně dobrý. Do Ria jsem se dostal jako náhradník na poslední chvíli, tři týdny před začátkem olympiády. Nikdy jsem tam před tím nezávodil, ale nakonec jsem vylepšil výsledek z Londýna. A tady bylo na přípravu času spousta, kvalifikoval jsem se už před třemi lety, ale v rámci pandemie se to všechno tak zamotalo, že můžeme být rádi, že se olympiáda vůbec uskutečnila a že jsme sem mohli jet.

Co tady bylo nejtěžší?

Nejhorší bylo vedro. I když jsme byli v červnu ve Španělsku, kde jsme si vedra taky užili dost, a myslel jsem si, že jsem na něj připravený, tak mi tady vedro bralo strašně sil. I když jsme se snažili používat všechny možné ochlazovací prostředky, vedro bylo všude – v přístavu, na vodě, všude pražilo slunce.

A co bylo naopak snazší, než jste čekal?

Před olympiádou jsme pořád řešili, jak budou probíhat proticovidová opatření, ale nakonec jsme si na to celkem v pohodě zvykli. Žili jsme v takové rutině. Ráno vstaneš, napliveš do zkumavky, odneseš to na testy, nasadíš roušku a můžeš vyrazit do autobusu, který tě odveze do mariny… Omezující bylo hlavně to, že jsme nemohli jít ven se projít, nikam se podívat, jít fandit ostatním sportovcům, užít si společenský olympijský život. Ale to se nedá nic dělat.

Těšíte se domů?

Jasně, těším. Někdy se stane, když trénujeme v daném místě brzy před závodem, že už nás to tam nebaví a chceme jet domů, ještě před tím, než závod začne. To se naštěstí nestalo, myslím, že to vyšlo dobře. Byli jsme tu dostatečně včas, že jsme před závodem stihli všechno potřebné, ale ne tak dlouho, aby se to nedalo vydržet. Ale domů se těším.

A co rodina? Fandila?

Volali jsme si, ale trochu to komplikoval časový posun. Rozjížďky, které jsme jeli v poledne místního času, děti neviděly, ale ty odpolední ano. Ale jsou ještě malé – 3 a 5 let. Viděly zahájení, to se jim prý líbilo, ale ještě z toho nemají rozum a ten správný zážitek.

A už jezdí na prkně?

Ještě ne, ale vozíme je občas na paddleboardu i surfu, jenom tak, že tam sedí. Nejdřív se musí naučit plavat, aby mohly surfovat samy.

Zpět poletíte pravděpodobně v sobotu 31. 7. do Vídně. Co plánujete dál?

Určitě v první řadě odpočinek a pak celý srpen s dětmi v Čechách buď doma nebo něco podnikneme, podle počasí. Těším se, že půjdu na Lipně na ryby. A taky bude na Windy Pointu na Lipně v Černé v Pošumaví večírek. Vždycky když jsme s mým bývalým trenérem Honzou Čutkou přijeli z olympiády, uspořádali jsme večírek pro kamarády, promítali jsme fotky a vyprávěli zážitky. Letos jsem se domluvil s Davidem Neumannem z Windy Pointu, že to uděláme u něj a pro veřejnost. No a od září se vrhnu na iQFoil. Pokud se chci kvalifikovat na další olympiádu, musím pořádně trénovat, znovu trochu nabrat na váze a připravit se na první kvalifikaci, která je už příští rok.

Kde budete trénovat? Přesunete se zase do Cádizu?

Pravděpodobně ano, protože tam je přes zimu poměrně silná skupina windsurfařů, s nimiž lze trénovat. Takže většinu času budu trávit zase tam. Letos v zimě bylo také hodně jezdců na Lanzarote, takže to možná zkombinuji i s tím. Ale konkrétní plány zatím ještě nemám. Na podzim bych chtěl absolvovat na iQFoilu mistrovství Evropy, které se pojede v Marseille, v dějišti příští olympiády.

Jak vidíte silnou skupinu mladých zatím náctiletých windsurfařů, která se v ČR vytvořila, kterou jste měl možnost také trénovat a kterou nyní vede Milan Hájek?

Milan je ode mě převzal a vypadá to, že to směřuje správným směrem. Oni nyní přicházejí do věku, kdy se láme chleba, takže doufejme, že většina z nich u windsurfingu vydrží. Nyní jsou na juniorském mistrovství světa na Gardě a zejména holky si vedou skvěle. V kategorii dívek do 19 let je Bára Švíková šestá, v kategorii do 17 let Alexadra Lojínová desátá. Z kluků je na tom nejlépe David Drda v kategorii do 19 let na 12. místě.  Ale závod končí až v sobotu a máme těsně za desítkou několik dalších želízek v ohni. Doufám, že se jim bude dařit a vyrostou z nich mí nástupci.

• Sdílet: