Nerada prohrávám, tvrdí Tereza Ďurdiaková před svou olympijskou premiérou

Olympijské hry byly vaším dlouhodobým sportovním snem. Naplnila japonská realita vaše představy?

Tato olympiáda je specifická. Protiepidemická omezení, bez diváků. Snahy o separaci. Moc hezké a příjemné to zatím rozhodně není. Na druhou stranu, kdyby se Hry neposunuly, čekala bych až na Paříž.

Co všechno je oproti původním představám jinak?

Jinak je úplně všechno. Přes vstřícnost Japonců je prostě jinak úplně všechno. Není to olympiáda, je to jen ten váš vlastní závodě.

Dá se vůbec bez diváků vyhecovat? Nejsou emoce jen na půl plynu?

Pokud chce být člověk profesionálem, nemůže si podmínky, v nichž má výkon podat, diktovat. Prostě všechna ta omezení jsou faktem a já se rozhodně na závod vyhecuji, protože hodně nerada prohrávám. Soupeřím se soupeřkami a dost často i sama se sebou. Byla jsem připravená, že to zde nebude lehké.

Jak vypadá současný život v olympijské vesnici?

Protože vytrvalostní atletické disciplíny maraton a chůze byly přesunuty do klimaticky přívětivějšího Sappora, ve vesnici strávím maximálně jednu až dvě noci před odletem domů. Jinak se samozřejmě člověk snaží vyhýbat zbytečným kontakům, protože stále nad všemi visí Damoklův meč karantény.

Narušily atmosféru v českém týmu pozitivní případy covidu-19 a jejich následná medializace?

Mně osobně nic nenarušily. Faktem je, že jsme jako Češi plnili dva tři dny přední stránky japonských novin a serverů. Při příletu do Japonska jsem si trošku připadala jak kontaminovaný odpad, na který nechce nikdo sáhnout a přijít s ním do styku. Ale když pochopíte japonskou mentalitu, tak zjistíte, že to myslí dobře a snaží se vám vyjít ve všem vstříc.

Zvládáte neustálé testy a čekání na výsledky?

Radši nad tím nepřemýšlím. Věřím, že se závodu dočkám bez problémů. A přemýšlet nad něčím, co stejně neovlivním? Proč bych to dělala? Snažím se možnost nákazy eliminovat na minimum a více udělat nemohu. Testy beru už jako samozřejmost.

Co vaše příprava? Dostanete se na trénink mimo uzavřená sportoviště?

Mimo uzavřená sportoviště a vůbec mimo vykázané prostory se nelze dostat. Snažím se doladit tak, jak to podmínky dovolují. Ráda bych použila bazén na vyplavání, ráda bych na tréninky vyrazila mimo vymezené prostory, ale možné to není. V některé dny musel stačit retro trenažer a v jiné dny pouze běh po hotelově chodbě, která je v Sapporu do kola a měří zhruba 80 metrů.

Mimochodem, jak moc bude bolet dvacet kilometrů v aktuálním japonském počasí?

Podmínky budou pro všechny na startu stejné. To je právě na sportu fajn. A nemá smysl dumat nad tím, zda jsou pro výkon optimální. Olympijský závod je specifický tím, že nikoho nezajímá absolutní hodnota výkonu a podstatné je to, kolikátá protnu cílovou pásku. Těžký a bolavý by byl závod v každých podmínkách. Když chcete jít na hranu svých možností, bez bolesti to nejde. Hlavu mám na bolest připravenou.

Tak zrovna vaše disciplína bolí i standardně, ne?

Závodní chůze je poměrně složitý a koordinačně náročný pohyb. Je při ní zapojeno více svalových skupin než při běhu nebo třeba na kole. Pokud se chcete dostat ve vytrvalostní disciplíně takzvaně na hranu možností, bolesti se nevyhnete.

Proč jste se vlastně po zkušenostech s jinými sporty rozhodla právě pro atletiku a zrovna pro chůzi?

Chtěla jsem na olympijské hry už jako maratonkyně, ale bohužel jsem se vždy v určité fázi přípravy opakovaně zranila. Chůze je více frekvenční, ne tak silová, přetížení při dopadu na podložku je menší než při běhu. Napadlo mě, že mi u ní zranění bude hrozit méně.

Triatlon a maraton asi mají s chůzí něco společného, ale akvabely?

Člověk má v životě zkoušet různé věci. Z akvabel mě k triatlonu přivedlo to, že plavat jsem uměla a na kolo a běh jsem si věřila, že obě disciplíny zvládnu. Přechod k maratonu byl plynulý a měl svou logiku a od běhu k chůzi mě postrčila právě ta zranění, která mi nedovolovala dotáhnout přípravu do konce v potřebné kvalitě i objemu.

Je těžké se po běžecké kariéře naučit chodecký pohyb? Je potřeba mít pro něj buňky nebo to zvládne časem každý?

Chodit se přece učíme už jako malé děti. Závodní chůze je koordinačně náročný pohyb právě proto, že se ve špičkové podobě odehrává v rychlostech, v kterých nespecialista má problémy déle běžet. Na technice je stále co vylepšovat a trénink techniky by měl člověka provázet asi celou chodeckou kariéru.

Trenér dlouho kritizoval vaši chodeckou techniku, už si to sedlo?

Samozřejmě to sedá stále více a sama cítím, že je pro mě chodecký pohyb den po dni přirozenější. Ale jsem si jistá, že stále mám technické rezervy a tudíž ještě na hranu svých závodních možností nedosahuji. Stále od trenéra slyším, že v chůzi neplatí, že co nejde silou, půjde větší silou. Takže se snažím technice stále věnovat. Zlepšení jde pomalu, ale pociťuji ho každým dalším měsícem, kdy se chůzi věnují. Nohy mi reagují lépe a chůze začíná být často snazší než běh.

• Sdílet: