Místo paragrafů ásany: Ve 34 letech pracovně vyhořela, odešla z advokacie a otevřela jógové studio

Jaká byla vaše cesta k józe?

Pravděpodobně úplně opačná než u většiny lidí. Je běžné, že člověk jde na jógu kvůli cvičení a fyzickému pohybu, a pak případně dojde i k meditaci, objeví duchovní stránku jógy. Já to měla obráceně. Před nějakými pěti nebo šesti lety jsem si procházela velmi náročným psychickým obdobím. Začala jsem hledat v životě balanc mezi odpočinkem a stresem, a tehdy mi moje terapeutka navrhla meditace. A až díky nim jsem zjistila, že je tu „nějaká“ jóga a že je příjemné tyto dvě aktivity kombinovat. Jóga tak pro mě byla od začátku kombinací fyzické i mentální aktivity, která mi dělá dobře na těle i na duši. 

Jste původní profesí advokátka. Souviselo to náročné psychické období právě s vaší prací?

Na začátku to byly spíše partnerské problémy, kvůli kterým jsem vyhledala terapeutku, přes kterou jsem se pak dostala k meditacím, respektive k józe. S prací ale souvisel můj pozdější problém, protože jsem postupně vyhořela.

Vyhoření je poslední dobou poměrně časté téma i ve veřejném prostoru. Jak jste ho prožívala vy?

Mám pocit, že je to dnes v podstatě fenomén, rozhodně to bohužel není nic neobvyklého. U mě se to projevovalo absolutní nechutí k čemukoliv. Neměla jsem vůbec žádnou energii, jen vstát ráno z postele a dojít si na záchod pro mě byl nadlidský výkon. Než jsem se ale do této fáze dostala, už nějakou dobu jsem tušila, že je něco špatně.

Žila jsem v začarovaném kruhu práce, domov, práce, domov. Nezbýval mi téměř žádný čas na jakýkoliv sociální život mimo tenhle kolotoč. Když pak přišel koronavirus a lockdown, tak už sociální život neexistoval vůbec. Ale to byla jen taková pomyslná třešnička na dortu, pracovně vyhořelá jsem byla bohužel už před koronavirem. Moje energie byla na nule, cítila jsem jen naprostou nechuť žít v tomto programu. Uvědomovala jsem si, že jestli něco zásadně nezměním, tak může přijít něco ošklivého, nemoc a podobně. To jsem věděla každou buňkou v těle. Když jsem se s tím pak svěřila svojí terapeutce, tak mi řekla, že už to samozřejmě vidí a ví nějakou dobu.

Jak jste to tedy řešila? Skončila jste ze dne na den v práci?

To ne, nejdřív jsem vyzkoušela poloviční úvazek a zároveň jsem se začala víc věnovat právě józe. Ale brzy jsem zjistila, že to moc nefunguje. Jsem založením perfekcionistka, takže jakmile se mi ozvali z práce, tak jsem hned byla na emailu a řešila to, i když jsem měla být zrovna ten den offline. Tak to šlo několik měsíců, a když jsem viděla, že se můj stav nelepší, rozhodla jsem se udělat razantní krok a z advokátní kanceláře jsem definitivně odešla.

Tehdy už jste jógu nejen cvičila, ale byla jste i cvičitelkou?

Ano, ale až odchod z práce v důsledku vyhoření ve mně vyvolal i změnu myšlení. Jednoduše řečeno, rozhodla jsem se, že už nebudu plnit sny druhým, ale sama sobě. Vrhla jsem se do absolvování dvou kurzů cvičitelky jógy na Bali, kvůli koronaviru jsem je ale nemohla dokončit. Proto jsem se na tento kurz vydala do Řecka.

A právě v Řecku jsem si poprvé uvědomila, jak moc mi v Praze chybí místo, kam bych mohla jít bez jakéhokoliv studu, protože nejsem zrovna prototyp štíhlé ženy s velikostí S. Kde bych nemusela řešit, že úplně nezapadám mezi ty krásné a štíhlé ženy a slečny, kde bych nemusela řešit, že mi v nějaké ásaně, tedy jógové pozici, vylézá bříško. Když jsem si pak dělala menší rešerši jógových studií, nenarazila jsem víceméně na žádné, které by mi v tomto směru vyhovovalo. Většinou jsou to velké prostory pro desítky lidí, chyběla mi tam bohužel často individualita. A také spiritualita, která je v mém vnímání jógy důležitá. Je to často velmi fajn cvičení, skvěle odvedené, nerada bych se teď kohokoliv dotkla, jsou to všichni skvělí profesionálové, ale já chci od jógy prostě víc.

Proč vás tohle napadlo právě během výcviku v Řecku?

Byla tam cvičitelka, krásná štíhlá slečna, která předcvičovala jednu obtížnou ásanu za druhou. Jenže když jsem se já se svojí váhou nemohla do nějaké ásany dostat, nebo mě třeba po třech dnech intenzivní jógové praxe hodně bolela zápěstí, tak mi nebyla bohužel příliš schopna poradit. Jak mám cvičit jinak, jak využívat nějaké cvičební pomůcky, čím nahradit ásany, které nemohu udělat. Tehdy jsem to začala řešit sama, hledala jsem alternativy, používala pomůcky typu cihliček, pásek, dek nebo podpěr na kolena. A došlo mi, že tohle musí řešit spoustu žen, ale samozřejmě i mužů. A že bych mohla pomoct i jim.    

Tak tedy vznikl koncept vašeho studia Body Positive Yoga?

Tak se ve mně začal tento koncept rodit. Před tréninkovým kurzem v Řecku jsem chtěla jógu učit, po něm jsem ale měla v hlavě sen o tom, že vytvořím místo pro sebe i pro ostatní, kde se budeme cítit dobře, kde bude přátelská atmosféra, individuální přístup a kde se nikdo nebude muset stydět přijít. Místo, kde nikdo nebude nikoho hodnotit, ať už sám sebe, nebo ostatní.   

Jak už to tak bývá, když začnete svůj život měnit, tak přijdou nové možnosti, ve které jste ani nedoufali. A tak jsem opustila advokacii, dokončila kurz v Řecku, vytvořila si představu o vlastním originálním studiu, a záhy přišla možnost získat úžasný prostor v Dlouhé, tedy v centru Prahy. Prodala jsem byt, abych měla na rekonstrukci a další náklady, a někdy loni na jaře jsem se do toho pustila s plánem otevřít na podzim.   

To ale asi vzhledem k druhé vlně pandemie Covid-19 u nás nevyšlo?

Vlastně se mi otevřít podařilo. Asi na týden. (usmívá se) Pak jsem zase musela kvůli vládním opatřením zavřít, následně jsem zase směla na pár dnů otevřít, vzápětí zase zavřít a tak dokola. Pak ale přišel v říjnu totální lockdown. Nestihla jsem udělat ani slavnostní otevření, na to se chystám až teď v létě. Od června máme konečně otevřeno, ale na nějakou slávu už nezbyl čas.   

Jak těžké bylo přečkat období, kdy jste vlastně startovala podnikání, ale podnikat jste nemohla? Byla jste na něco takového připravená? 

To jsem tedy nebyla. Cítila jsem se jako natěšený pes na startovní čáře, kterého ale ne a ne vypustit. Říkala jsem si, už mě pusťte, jsem připravená, už chci začít! Chvíli jsem dostala takzvaně „přičichnout“ k tomu nádhernému pocitu otevřeného jógového studia, a pak zase nic. Později už jsem absolutně nechápala, proč nebylo možné dělat aspoň individuální lekce, když lidé byli ochotní přijít, zaplatit si testy, nikoho by neohrožovali, já bych se samozřejmě také testovala. Přiznám se, že to už mi hlava nebrala a byla jsem dost frustrovaná. Do projektu studia jsem se vrhla s obrovským nadšením, dala do něj spoustu energie a samozřejmě i financí. Na to si nestěžuji, to je normální a člověk s tím musí počítat. S čím ale nepočítá, je, že přijde další a další vlna pandemie a nakonec ten nejtvrdší lockdown. Frustrující také bylo, jak v okolních státech pomalu otevírali, případně nastavovali rozumné podmínky pro fungování služeb a znovu rozpohybování ekonomiky, ale tady nic. Prostě zavřeno.

Nakonec jste to ale přečkala a v červnu otevřela svoje studio Body Positive Yoga. V čem se nejvíc lišíte od jiných studií v Praze?

Především tím, že jóga je v našem podání opravdu pro každého. Přijít můžou ženy i muži, ti, kteří váží 50 kilo, ale i ti, kteří mají 100 a více kilo. Nevadí, že se nedotknou špičkami prstů země nebo že nepropnou kolena. Nevadí ani zdravotní hendikep a už vůbec ne bříško po těhotenství a podobné věci. To, co jim nabízím, je individuální přístup. Buď při úplně individuálních lekcích jen se mnou, nebo ve skupině, která má ale vždy maximálně šest klientů. Nikdy necvičíme jógu v početnější skupině.

Říkala jste, že přijít mohou také muži. Jóga je ale většinou vnímána jako typicky ženská záležitost. Jak se na tento stereotyp díváte?

Na tom je nejvtipnější, že jógu v Indii „založili“ a cvičili právě muži. Zpočátku to tedy byla naopak typicky mužská záležitost. Od té doby se ale samozřejmě strašně moc věcí změnilo, dnes máme stovky druhů jógy, od řekněme „klasičtějších“ druhů až po větší či menší bizarnosti typu goat jóga či naked jóga. (směje se) Jógu hodně přetransformoval západní svět. To, co začalo u mužů, je v dnešní době ženský svět. Muži dnes na jógu chodí málo, často se stydí jít na lekce, protože nechtějí cvičit před desítkami krásných slečen. Ale to je opět pokřivený svět, který já nechci. Jóga opravdu není jen pro štíhlé a nechodí na ni jen ženy, které splňují nějaké míry.

Hodně za to dle mého názoru mohou bohužel i sociální sítě. Když si na Instagramu zadáte hashtag joga, tak na vás vyskočí nepřeberně fotografií nádherných slečen cvičících jógu u moře a podobně. Navíc v těch nejtěžších ásanách. Já cvičím jógu několik let, ale do některých pozic se přesto nedostanu, a i to je podle mě naprosto v pořádku, respektuji své tělo. Jóga nemá být o soutěžení, není to sport, kde mezi sebou sportovci soutěží. Tuto soutěživost do jógy bohužel přináší právě západní myšlení skrze lidské ego.

A to se ukazuje i na Instagramu. Slečna je opravdu šikovná, že udělá právě onen stoj na hlavě či škorpióna, ale jóga není jen o stoji na hlavě. Když uděláte perfektního Bojovníka 1, tak zjistíte, že je to hodně náročné a nepotřebujete se stavět na hlavu. Jenže to samozřejmě není tak zajímavé na Instagramu. Přitom je mnoho opomíjených ásan, které nejsou třeba vizuálně tak líbivé, ale jejich přínos pro tělo je i leckdy mnohem větší.

Vy sama jste ale také na Instagramu…

Ano, nakonec ano, ale hodně jsem to v sobě ze začátku řešila. Že si otevřu jógové studio, budu na sociálních sítích s mým jógovým studiem a budou mi tam chodit třeba hejty typu: Panebože, podívej se na sebe, jak chceš dělat lektorku jógy? Jenže když jsem se o tom bavila s kamarádkami, tak mi říkaly, že budou naopak rády, že přijdou na jógu za normální ženskou a nebudou se stydět za to, že nevypadají podle jakési šablony krásy.

Původně jsem ale Instagram opravdu neplánovala mít, moje marketingová agentura mi to ale rozmluvila. Ať chci, nebo ne, je to v dnešní době pro nově otevírající podnikatelský subjekt důležitá platforma, a to bohužel popřít nelze. Postupně jsem se s tím tak srovnala.

Jaký je vás vztah k vlastní postavě nyní?

Také jsem žena, která se chce líbit, samozřejmě. (usmívá se) A dlouho jsem svoji postavu hodně řešila. Na střední škole jsem byla štíhlá, což jsem tedy v té době neviděla a jako štíhlá jsem si nepřipadala. Ale byla jsem, dnes už to vím. Později jsem onemocněla se štítnou žlázou, najednou jsem přibrala 30 kilo, a od té doby mi váha skákala nahoru a dolů podle různých emocí a míry stresu. Dlouho jsem v sobě zpracovávala, že už nejsem tou štíhlou holkou. Ale po třicítce přišlo uvědomění, že jsou mnohem důležitější věci, že jde v životě najít spokojenost i jinak. Tím se významně změnil i můj postoj vůči mně samotné.

S tímto problémem ale určitě bojuje hodně žen, a samozřejmě i mužů, ne?

Ano, v květnu jsme například dělali jednu online výzvu pro ženy, ve které jsme řešili jejich sebevědomí. Oslovila jsem účastnice s dotazníkem, kde jsem se jich ptala, jaké problémy v tomto směru mají. A byla jsem až šokovaná, kolik smutných věcí jsem se dočetla. Jak se ženy stydí chodit na jógu, protože jsou třeba na mateřské a mají po porodu ještě bříško. Říkala jsem si, že to je přece úplně normální, ženy mají po porodu bříško, strie a podobně. Jenže ten tlak společnosti je dnes bohužel extrémní.

Tohle téma ale řeší i muži, kteří se otevírají s těmito starostmi až po určité době. Ale ta zranění, ne-sebeláska, ne-sebevědomí je tam bohužel často ještě více vyostřené než u nás žen. Mojí snahou je, to alespoň v mém malém světě jógového studia změnit. Chci, aby ke mně chodili lidé bez předsudků, bez ostychu a beze strachu, že něco nezvládnou nebo že je bude někdo jiný hodnotit.

• Sdílet: