Z nuly na polovinu aneb Jak mi na Běchovicích pomohl Jan Pirk, aniž by to věděl

Tohle je šestý díl mého deníku "Z nuly na polovinu", ve kterém se s vámi dělím o to, jak se z nenávisti stala láska a jak jsem z jednoho kilometru nakonec zvládla uběhnout půlmaraton.

První díl o tom, jak to všechno začalo, si můžete přečíst zde:

Člověk rychle zapomíná. A tak si ty hezké věci musíme prostě občas připomenout. I když to někdy bolí.

Třeba jako první závod na 10 km.

Tradiční silniční běh, nejstarší v Evropě, nezastavila ani pandemie koronaviru. A jak jsem psala v závěru předchozího dílu, vyhrála jsem startovné. Ale vůbec jsem netušila, co mě čeká.

A tak jsem si pustila na videu trasu běchovického závodu. Část jsem znala jako řidička, a musím říct, že se mi na to vůbec nedívalo hezky.

Pak přišel den D.

Domluvila jsem se s kamarádem Markem (ten, co běhá ty maratony a já tomu pořád nerozumím), potkali jsme se na Palmovce a odtud společně vyrazili autobusem do Běchovic.

Marek běchovický závod běžel už mockrát, takže byl pro mě jakýmsi průvodcem. Postupně jsme probrali náročnější úseky trasy, kde si dáme před startem osvěžení, ale třeba i to, kde na trase číhá fotograf. Podruhé už na něj budu připravená, slibuji!

Zpět ale na start.

Kvůli protikoronavirovým opatřením byli závodníci na trať pouštěni po skupinách. A já se rozhodla vyběhnout mezi prvními, ať už to mám za sebou. Byla jsem očividně mezi totálními profíky, protože ihned po startovním výstřelu doslova vystřelili.

Jak to při závodech bývá, dav vás táhne. A tak jsem měla neuvěřitelně rychlé tempo a běžela jako s větrem o závod.

Jenže před pátým kilometrem přišlo bolestivé píchání v boku, nešlo mi to rozdýchat. Musela jsem běh proměnit v chůzi, a po pár desítkách metrů jsem si všimla, že ke mně dobíhá známý kardiolog profesor Jan Pirk, a spolu s ním běží jeho vodič.

Děkuji za to, že mě doběhli, protože právě díky nim jsem pěkně zpomalila, vypla jsem muziku a poslouchala, co pan vodič radí panu Pirkovi, jak ho povzbuzuje a hlásí čas, který na pátém kilometru uběhl.

Bylo to pro mě velmi motivující, a tak jsem se pořádně nadechla a zjistila, že píchání v břiše zmizelo. Rozběhla jsem se ve svém tempu, a pak už jen běžela a běžela a běžela.

Cestou jsem si všímala těch starších pánů, dědečků, kteří - co jim síly stačí - běží taky. Až mi přišlo nemorální je předběhnout, ale vždy jsem si řekla: "Smekám, vážně, já před nimi smekám!"

Až jsem najednou byla v Hrdlořezích a přede mnou poslední dva kilometry, jenže do pořádného kopce. Kamarád mi říkal, hlavně do kopce nezpomaluj, a tak jsem si vzala jeho slova k srdci a rázným krokem se rozhodla ho zdolat.

A šlo to, dokonce jsem i pár běžců předběhla.

Na téměř devátém kilometru, na vrcholu kopce, jsem pak opravdu objevila toho slibovaného fotografa. Pokus o úsměv se mi ale moc nepovedl a dopadl komicky, ale co, letos v září bude repete.

Já už se totiž viděla v cílové rovince. A že to byl boj, jí zdolat!

Ale průběh cílem je prostě úžasný zážitek, zvlášť když vidíte, že jste dali další osobák - 00:52:04. A že ve své kategorii skončíte na 16. místě, to vážně není špatné.

Když dnes otevírám diář, vidím jednoduchou, ale vše říkající poznámku:  

27. 9. - Běchovice závod 52 min - MILUJU BĚHÁNÍ

P.S. Děkuji zpětně panu profesoru Pirkovi a jeho vodiči, kteří mi pomohli překonat na trati velkou krizi. Aniž by o tom teda věděli.

• Sdílet: