Roman Hubník: Kliďas, co umí vybuchnout

Když v roce 2007 odcházel ze Sigmy Olomouc za sto milionů korun do FK Moskva, byl to jenom začátek. Šestatřicetiletý Roman Hubník si pak vyzkoušel Spartu Praha, Hertu Berlín a hlavně Plzeň, kde zapadl do zlaté party a stal se nedílnou součástí západočeského zázraku. Teď je zpátky v Sigmě a pomáhá o generaci mladším, aby prožili minimálně tak dobrou kariéru, jako má on.

Čím je pro vás Olomouc?

Představuje domov. Do Olomouce jsem přišel v patnácti letech na gymnázium a vždycky jsem říkal, že se do Olomouce vrátím. A tak jsem se vrátil. Je to domov, kde žije moje rodina a kde jsem spokojený.

A Sigma?

Sigma je srdeční záležitost. Jak už jsem říkal, objevil jsem se v Olomouci v patnácti letech, takže jsem hrál za dorost. Sigma mi dala můj první ligový start proti Spartě, stejně tak mi dala šanci, že jsem nakouknul do toho velkého fotbalu. Za to jsem velice vděčný.

Stejně, jak jde podle vás dohromady právě klubový patriotismus s fotbalovou profesionalitou a transfery mezi týmy? Je složité je měnit?

Tak třeba pro mě je to velmi těžké. Jsem typ, co si dlouho zvyká. A když si už konečně zvyknu, jdu zase jinam. (usmívá se) Není to pro mě příjemné. Někdo to vůbec neřeší, ale já mám rád své zázemí a nerad měním štace.

Přitom jste právě v tom velkém fotbale vystřídal hned pět klubů. Jak dlouho vám trvalo, než jste se zabydlel.

Bylo to velice složité. Když jsem odešel na první štaci do Ruska, neznal jsem ani řeč. Dlouho jsem si zvykal... Jenže pak jsem se už cítil jako doma. Půlrok, možná rok to u mě trvá. To samé pak bylo v Německu. Těžko se ta místa opouští, když si je člověk zamiluje. Z každého města mi zůstaly vzpomínky i kamarádi.

Když jste přestupoval právě do FK Moskva, bylo to za sto milionů korun. Jaké je to být stomilionovým hráčem?

Já to v té době ani nevnímal. Byl jsem rád, že Sigma za mě dostane svoje peníze a že já se dostanu ven. Chtěl jsem tehdy do zahraničí a tehdejší olomoucký šéf pan Kubíček za mě chtěl tak velké peníze, že jenom v Rusku je byli ochotni za mě dát.

Dělá tahle přestupová hodnota něco s fotbalistovým sebevědomím?

Lepší nevědět... Když víte, že klub za vás může získat tak vysoké peníze, může vás to dostat pod tlak. Není to úplně příjemné.

Působíte jako velký kliďas. Platí o vás, že jste klidná síla?

Jak kdy. Třeba půl roku můžu být tahle klidná síla, ale pak se to nastřádá a dojde k výbuchu. Takže dovedu být klidný velmi dlouho, ale pak se to kupí a kupí. (směje se)

Vyhovuje vám role mentora, která vám je v Sigmě přisouzena?

Takhle to nevnímám. Hodně se o tom psalo, ale mentor je takové slovo... (přemýšlí) Vrátil jsem se tam, kde jsem začínal. Jsou tu o generaci mladší kluci a snažím se jim pomoci. Ale nikdy nebudu ten, kdo bude chodit a něco vykládat, když to nikdo nebude vnímat. Budu pomáhat těm, co se chtějí posunout dál. Tak, aby to prospělo nejen týmu, ale hlavně jim.

Když na chvíli zapomeneme na Sigmu, kde vám bylo během kariéry nejlíp? Byl jste v Moskvě, pražské Spartě, Hertě Berlín a Plzni.

Z těch zahraničních štací to bylo nejlepší v Berlíně. V Čechách zase vede Plzeň, zažil jsem tam Ligu mistrů, tituly a byla tam skvělá atmosféra – plný stadion, město fotbalem žilo.

Budete souhlasit s tím, že jste v Plzni prožil svůj fotbalový restart?

Nemyslím, že to byl restart. V Hertě jsem odehrál prakticky všechno, jenže jsem se pak zranil a navíc přišel nový trenér. Přišla nabídka z Plzně s tím, jestli by mě lákala Liga mistrů, ale protože jsem přišel v září během reprezentační přestávky, moc jsem ze začátku nehrál a hlavně poznával tým. Až když jsem prodloužil smlouvu, začal jsem pořádně hrát. Mohl jsem se sice vrátit do Německa, jenže jsem se rozhodl to v Plzni zkusit a nakonec z toho bylo sedm moc hezkých let.

Jak se podle vás bude jednou vzpomínat na éru Plzně pod vedením kouče Pavla Vrby? Povedlo se tehdy třeba i podle vás vybudovat něco výjimečného a možná neopakovatelného?

Stoprocentně. To, co jsme tam zažili, a co se tam v posledních deseti letech událo, je na české poměry absolutně neskutečné. A platí, že je pod tím podepsaný právě trenér Vrba. Lidi na něj budou vzpomínat, protože tohle se už nemusí nikdy opakovat.

Odkud jste odcházel s nejtěžším srdcem?

Asi odchod zrovna z Plzně byl hodně emotivní. Kluci mi i s vedením udělali rozlučku, bylo to překvapení, a já měl slzy na krajíčku. JE těžké odejít, když někde jste sedm let. To tam pak necháte kus sebe.

Čím je specifické místo uprostřed obrany?

Je top hrozně zodpovědný post, každá chyba je tam nejvíc vidět. Když totiž udělá chybu útočník, je za ním ještě záložník a pak případně obrana. Když ale udělám chybu já, je to ze sta procent šance soupeře a někdy i gól.

Musí mezi stopery fungovat vzájemná chemie? Kluby mají často problém sestavit právě funkční stoperskou dvojici.

V první řadě jde o fotbalové schopnosti, nemusíme být nutně nejlepší kamarádi. Ale když si jako stopeři sedneme, musíme jeden o druhém na hřišti vědět. Jak se ten druhý pohybuje, musím vědět, že když si vystoupím, ten druhý je za mnou a naopak.

S kým se vám hrálo nejlépe?

Možná to bude znát trošku divně, ale byl to třeba Tomáš Řepka ve Spartě. Hráli jsme vedle sebe celou sezonu a prohráli tehdy snad jen jeden zápas. Věděli jsme přesně, co můžeme jeden od druhého čekat. A pak to samozřejmě byli kluci z Plzně.

Prozradíte, jak vypadají na Sigmě tréninky v době omezení kvůli covidu-19?

Je to prakticky stejné jako dřív, jen dodržujeme přísná opatření. Dezinfikujeme kliky od dveří, nosíme roušky, máme je i v autobuse cestou na venkovní zápasy, na hotelových pokojích spíme po jednom. To všechno znamená mnohem větší zátěž pro klub, ale musíme se v téhle těžké době přizpůsobit.

Dá se zvyknout na fotbal před prázdnými tribunami?

Jen blbě. Já sice lidi až tolik nevnímám, ale stejně o nich tam někde uvnitř vím. Lidi dělají atmosféru. Ale jít na stadion, kde nikdo není...? Těžké.

---

Celý rozhovor s Romanem Hubníkem najdete v aktuálním vydání magazínu svět:sport.

• Sdílet: