Domů
„Nevidím! Nevidím!“ křičel zoufale norský fotbalista Omar Elabdellaoui, když mu při silvestrovských oslavách v roce 2020 vybuchla přímo u obličeje rachejtle.
„Chci poděkovat svým blízkým,“ říkal po včerejší výhře Galatasaray nad týmem Göztepe.
Bylo to douhých 423 dní, během nichž absolvoval hned jedenáct operací popálených očí včetně finální transplantace rohovky, aby se vrátil do běžného života. Fotbalový trávník je bonus navíc.
Američtí specialisté, kteří se v posledních měsících třicetiletému obránci marockého původu věnovali, tvrdili, že jeho oči byly v horším stavu, než co znali od amerických veteránů z Afghánistánu, kteří se vraceli slepí po výbuchu náloží.
Elabdellaoui měl popálený obličej, přišel o víčko, na pravé oko neviděl vůbec, tím levým po několika dnech v nemocnici dokázal rozlišovat náznaky světla. To bylo vše.
„Nevěděl jsem, jestli je den, nebo noc,“ vzpomíná na týdny, které následovaly bezprostředně po úrazu.
Když poprvé levým okem zaregistroval náznak světla, bál se několik nocí usnout. Děsil se toho, že usne a po probuzení přijde i o tuhle zanedbatelnou naději.
V únoru loňského roku Elabdellaoui odcestoval se svým agentem za doktorem Edwardem Hollandem do Cincinnati Eye Institute, kde je Holland průkopníkem v oblasti transplantace rohovky. Nakonec strávil ve Spojených státech s přestávkami šest měsíců, během nichž přijmul i kmenové buňky od své sestry, aby oko zregenerovalo natolik, že bude transplantace vůbec možná.
Když konečně po všech útrapách opustil nemocnici a sundával si krycí náplast, pochopil, jaký boj má za sebou.
„Kdo nebyl ve stejné situaci, nemůže to pochopit. Splnil se mi sen. Dokud vidíte, nepochopíte, jaký je to zázrak a berete zrak jako samozřejmost. Není to samozřejmost,“ popisoval tureckým novinářům po svém emotivním comebacku, ke kterému nastoupil se speciálními brýlemi.
Stále musí o sebe dbát. Pokud není zrovna na hřišti, musí si obě oči co třicet minut vykapávat, protože výbuch zábavní pyrotechniky mu zničil i slzné kanálky. Tohle všechno je už ale pro Omara rutina.
„Bylo to těžké zranění a musel jsem opravdu zabojovat. Teď jsem ale zpátky a dělám to, co mám nejraději. Podruhé v životě se mi splnilo, že mohu hrát fotbal.“
