Domů
Co přesně se stalo v pondělí 24. ledna v Kolumbii?
Jezdci profesionálního týmu Ineos si prodloužili svůj pobyt v pronajatém domě a vyrazili na trénink. Většina na standardních silničních kolech, pár z nich ale sáhlo po časovkářských speciálech s tím, že vnesou do přípravy trochu agresivity a dají si intervaly.
Mezi nimi i Egan Bernal.
Vítěz Tour de France z roku 2019 a loňského Gira měl už od začátku přípravy v hlavě jenom jeden cíl – Tour 2022, na které chtěl utnout dosavadní kralování Tadeje Pogačara.
Možná měl před očima čtyřicetikilometrovou časovku z Lacapelle do Rocamadouru v předposlední den závodu. Pokud by se tahal s Pogačarem v horách jako rovný s rovným, právě tady by se rozhodovalo...
Bernal si dal před doprovodným vozidlem Ineosu ostrý interval, pak na chvíli zvolnil. Zvedl hlavu, zkontroloval úsek silnice před sebou a znovu se srovnal do časovkářského posedu, aby se pustil do dalšího ostrého intervalu.
„Vzpomínám si, že jsem jel rychlostí 58 kilometrů v hodině,“ vypráví v rozhovoru pro magazín Semana.
Zrychlil. Z 58 to bylo 59, 60, 61... ...poslední, co si vybavuje, je číslo 62.
Přesně v ten moment narazil zezadu do stojícího autobusu.
„Nemohl jsem dýchat. V momentu nárazu ztratíte všechen vzduch z plic.“
Tenhle pocit zná, nebyl to jeho první karambol na kole. Věděl, že stačí nepanikařit a za chvíli se plíce znovu nafouknou a on začne volně dýchat. Nemůže to být jinak. Jenže se nic nedělo.
„Začal jsem si zoufat, chtělo se mi omdlít a do toho jsem se přesvědčoval, abych zůstal v klidu. Trvalo to dlouho a nadechl jsem se opravdu až v moment, kdy jsem ztrácel vědomí. Až přesně v ten okamžik jsem si všiml toho autobusu.“
Jedenáct zlomených žeber propíchalo obě plíce. Ale to byl jen začátek. Zlomená stehenní kost se snažila prorvat kůží ven.
Naštěstí byl rychle na místě týmový lékař, který zhodnotil stav a zakázal se Bernalovi pohnout nebo sundat z hlavy helmu. I když Bernal prosil, aby toho nechali, začal mu lékař společně se dvěma přihlížejícími rovnat kost v noze. Lékař ho chytil za tělo a dva muži tahali za jeho levou nohu tak silně a tak dlouho, dokud se stehenní kost nesrovnala.
„Strašně moc mi pomohli, díky jejich zákrokům jsem neztratil víc krve. I tak jsem před příjezdem do nemocnice přišel o zhruba dva a půl litru.“
Když byl ještě na místě nehody stabilizovaný, čekalo se na sanitku. Ta první pod majáky jen projela kolem, jela k jinému případu. Dorazila jiná, ale jen se základním vybavením bez utišujících léků. „Bylo to frustrující,“ popisuje kolumbijský cyklista jízdu do nemocnice při plném vědomí.
Po příjezdu do nemocnice mu podali léky proti bolesti a uspali ho. Když se probral po první operaci, slyšel, že mohl zemřít. „Kdybych to věděl, snažil bych se se svými blízkými, kteří rychle dorazili do nemocnice, nějak rozloučit. Takhle jsem se jen soustředil na bolest a prosil všechny, ať mě nechají a ať mě rychle uspí.“
Podle lékařů byl zázrak, že se Bernal dožil příjezdu do nemocnice. A ani tak nebylo vyhráno. Neurochirurg Gustavo Uriza dostal na starosti polámané obratle a oznámil, že z 95 % člověk v takovém stavu operaci nepřežije nebo se stane paraplegikem. „Později mi prozradil, že během své kariéry dělal stovky operací páteře, ale že jen dvě dopadly při takovém rozsahu poškození opravdu dobře. Já byl ten druhý...“
První operace páteře trvala přes dvanáct hodin. Až po otázce, zda dokáže pohnout nohama, pochopil Bernal vážnost situace. Už nešlo o polámaná žebra a zlomenou nohu. Přímo z plic mu odváděly dva dreny při každém nádechu krev, jeho maminka mu měnila pleny, ale ten hlavní boj se odehrál při druhé operaci páteře.
Podařilo se.
„Jsou lidé, kteří jsou na JIP celé měsíce, já jen dva týdny, ale připadalo mi to jako dlouhá doba. Když mě pustili ven, a dva dny předtím, než jsem mohl odejít, tak jsem se už dokázal sám postavit,“ vypráví mladý Kolumbijec v emotivním rozhovoru.
Připomíná, že kdykoliv mu lékaři dávali po nějakém karambolu prognózu šesti měsíců bez cyklistiky, on už za tři týdny závodil. Proto Wolverine. „Zotavuji se rychle. Po každém pádu snad ještě rychleji než po tom předchozím.“
Otázka na návrat k profesionálnímu sportu? Jistě, i ta padla.
„Jsem cyklista. Kdybych nezávodil, nevěděl bych, co mám dělat. Pořád se cítím jako sportovec.“
Tour de France? Dá se po tom, čím si během posledního měsíce prošel, vůbec na nejtěžší etapový závod světa vrátit?
„Jestli je to těžké, když je člověk v pořádku, nevím, jaké to může být po tomhle. Budu pracovat na tom, abych se znovu dostal na top úroveň. Dokonce si myslím, že nejlepší bývám po návratu po zraněních, cítím se víc soustředěný.“
Byla by to báječná tečka
