Cizina pro mě neměla cenu, říká legenda českého ragby Bruno Kudrna

„Prostředí, atmosféra, v ochozech deset tisíc diváků, to bylo něco úžasného,“ vzpomíná s dojetím na více než půlstoletí starou událost legendární útoková spojka. „Myslel jsem si, že to tak při zápase nároďáku bude vždy. A ono to tak už nikdy nebylo.“

Sedmdesátník Bruno Kudrna byl na podzim loňského roku před zápasem s Německem uveden do Síně slávy českého ragby. Ocenění získal z rukou další žijící legendy Eduarda Krütznera. Kudrna do síně vstoupil teprve jako čtvrtý hráč historie. Zaslouženě. Odchovanec pražské Pragy nasbíral 59 startů za národní tým, mezi lety 1974 až 1987 byl celkem šestkrát vyhlášen ragbistou roku. To se nikomu jinému nepovedlo.

Brunův otec Jan, dlouholetý hráč, trenér, funkcionář i ragbyový diplomat, syna k ragby přivedl. Do Vysočan, k Rokytce, do Pragovky. Zatímco otec Kudrna hrával v roji, syn se zařadil mezi útočníky. Tam přeci jen lépe využil svoji rychlost, techniku a čtení hry. V 70. a 80. letech patřil mezi nejlepší, do zahraničí ale nikdy neodešel. Sbíral nabídky z Walesu či z Francie, přesto je odmítal. „Pro mě to nemělo to cenu, ragby bylo amatérské, z čeho bych žil? Nakonec ragby na naší úrovni moc člověka neuživí ani dnes.“

Rozhodl se proto vedle hraní věnovat i studiu. Společenské vědy jako ekonomie ho za socialismu nebavily, byly plné ideologie. Vybral si proto elektrotechniku a později ještě Fakultu tělovýchovy a sportu.

Na ragby ho hodně bavilo, že mohl cestovat. „To bylo lepší než peníze! Spousty ostatních lidí, chudáci, tehdy nikam nemohly. Ragby tak pro nás bylo i vstupenkou k poznávání jiných kultur.“ Ragby samotné nicméně nebylo v přízni komunistických vládců. Na anglickém sportu vzešlém z privátních škol vadila zejména reprezentace Jižní Afriky. Ta jezdila na zápasy do zahraničí, i když v zemi panoval apartheid, tedy rasová segregace. Proti ragby vystupoval například i Antonín Himl, šéf Československého svazu tělesné výchovy. „Ten na náš sport hodně nadával, zejména ve spojení právě s Jižní Afrikou,“ vzpomíná Bruno Kudrna.

Byznys začal na Twickenhamu

Bruno skončil s hraním v 36 letech v roce 1987. Poté trénoval pražskou Pragovku, reprezentaci do 20 a 23 let, pak řadu let i seniorský výběr. V letech 1999 až 2003 a 2011 až 2013 pracoval jako prezident ragbyové unie. Národní tým tehdy pod jeho vedením hrával nejvyšší úroveň mistrovství Evropy, tedy za účasti top týmů s výjimkou členů Five Nations Championship (Francie, Anglie, Irsko, Skotsko a Wales).

Pod Brunem Kudrnou tak v národních barvách nastupovali například Miroslav Fuchs, Luděk Kudláček, František Šrajer, Jan Macháček, Láďa Vondrášek, Karel Ševčík či Jiří Skall.

Před třemi dekádami založil Bruno Kudrna úspěšnou firmu na výrobu a prodej ochranných pracovních prostředků. Stálo za tím ragby. Na mistrovství světa v Anglii roce 1991 se na společném byznysu domluvil s velšským ragbyovým reprezentantem Rogerem Blythem. „Plácli jsme si přímo při finále na Twickenhamu,“ vzpomíná Bruno Kudrna. S rodinou Blythovou se Kudrnovi znali již od 60. let, kdy Rogerův a Brunův otec zorganizovali první česko-velšské utkání mezi Pragovkou a Swansea.

Současná pozice českého ragby, kdy je reprezentační tým mužů v divizi mistrovství Evropy úrovně Konference, Bruna Kudrnu mrzí. „Je potřeba hrát minimálně úroveň Trophy,“ uvádí. „Českému ragby chybí mnohé. Podle mě se chybně dává příliš důrazu na sedmičky, což v podstatě není klasické ragby, ale pro nás spíše doplňkový sport. Připomíná mi futsal ve vztahu k fotbalu.“

Česko podle Bruna Kudrny potřebuje větší základnu ragbistů a ragbistek. Dobře se podle něho tento sport v tuzemsku vyvíjel, když byl amatérský. „Teď je tam spousta peněz, které v Česku nemáme a i proto jsme pozadu. To je problém třeba i pro Německo, které je zhruba na podobné úrovni sportovně i organizačně jako my a přitom je ekonomicky nesrovnatelně silnější a má 80 milionů obyvatel.“

Podle Bruna Kudrny vede cesta přes posílení domácích soutěží a větší důraz na patnáctkové ragby. Problémem jsou ale podle něho trenéři. „Od věkových kategorií nad 16 let nám výrazně chybí trenéři, do té doby zvládnou vcelku dobře koučovat i vnímaví rodiče.“

Být ragbistou si Bruno Kudrna považuje. „Pravdou je, že třeba fotbal je neporazitelný. Je totiž jednoduchý a hraje ho každý. Ragby je však pro společnost prospěšnější. Náš sport rozvíjí nejen sportovní, ale i charakterové hodnoty na celý život.“

Autor: Petr Býma

• Sdílet: