Z nuly na polovinu aneb Moje první běžecké závody

Tohle je třetí díl mého deníku "Z nuly na polovinu", ve kterém se s vámi podělím o to, jak se z nenávisti stala láska a jak jsem z jednoho kilometru nakonec zvládla uběhnout půlmaraton.

Předchozí díly si můžete přečíst zde:

[dalectete postid="12642" title="Z nuly na polovinu aneb Jak jsem se zamilovala do běhu" image="https://www.nastartu.cz/wp-content/uploads/2021/04/Martanova-150x150.jpg" excerpt="undefined"]12642[/dalectete]

[dalectete postid="12762" title="Z nuly na polovinu aneb Moje první pětka" image="https://www.nastartu.cz/wp-content/uploads/2021/04/Martanova-150x150.jpg" excerpt="undefined"]12762[/dalectete]

Červenec roku 2020 byl v mém běhání dalším milníkem.

Jedu do práce a poslouchám Radiožurnál. Najednou hlásí, že se o víkendu koná netradiční závod přímo na přistávací ploše letiště.

Říkám si wau, to musí být skvělé, běžet tam, kde se běžně z dráhy zvedají letadla, ve kterých mířím do milovaného Španělska.

Závod se konal 19. července v neděli.

Ten den bylo docela velké teplo, a na runwayi to bylo znát o to víc. Já si vybrala samozřejmě tu nejjednodušší kategorii, respektive nejkratší trasu 3 kilometry. Byla určena hlavně rodinám s dětmi, ale co, já neměla odvahu na delší trasu. Byla jsem navíc strašně nervózní, ale taky natěšená a plná obav, abych to vlastně vůbec uběhla.

Letištní autobus nás přivezl přímo na dráhu, do prostotu pro běžce. Akorát skončil ranní závod na pět kilometrů a já viděla, jak upocení, uřícení a někteří snad i na pokraji svých sil dobíhají do cílové rovinky. Dostali medaili na krk a vodu, a v ten moment se jejich výraz ve tváři zásadně změnil. Holt endorfiny.

Ta doba, než nás vyzvali na start a než zazněl výstřel, byla pro mě nekonečná. Pamatuji si, jak strašně moc mi bušilo srdce, a že mi hlavou lítaly stovky různých myšlenek, co všechno se může stát...

Doběhnu poslední!

Udělá se mi špatně!

Neudýchám to!

Nezvládnu uběhnout celou trasu...

Kolem mě nervózně přešlapovaly další desítky běžců od malých dětí, přes rodiče s kočárky, téměř profihobíky i babičky a dědečky. Před těmi tedy totální respekt.

Nervozita a napětí postupně stoupalo s tím, jak se blížil startovní výstřel.

A najedou „Prásk!“

Tak jo, rychle zapnout měření na hodinkách a muziku a výběh.

První metry a už mě předhání desítky lidí, to nemám šanci zvládnout, napadá mě. Ale když se otočím a vidím, kolik lidí mám za sebou, tak mě to uklidní a už se soustředím jen na svůj běh.

Trasa je vážně dlouhá, ale je to zajímavý pocit, běžet na takto netradičním místě. Začínám si to strašně užívat.

Než se naděju, jsem v polovině, otáčím se podél vyznačených kuželů a už jen směr cílová rovinka. A jak se trasa zkracuje, snažím se přidat na rychlosti a s každým dalším běžcem, kterého předběhnu, se mi zvedá mé běžecké sebevědomí.

Už mi zbývá opravdu asi jen 200 metrů do cíle, krok přede mnou běží tak třináctiletý chlapec. Snažím jsem se ho předběhnout, i když mě v hlavě napadá, že to asi není úplně fér, že bych ho přece měla nechat nade mnou „vyhrát“.

I přesto, že jsem se vážně snažila, byl nakonec v cíli o píď dříve než já.

Jaký jsem uběhla čas, si bohužel nepamatuji, v té době jsem používala fitness hodinky, které už nemám. Ale předpokládám, že to bylo nějakých 18 minut. Co si ale pamatuji naprosto přesně, je ten pocit, když jsem získala krásnou medaili.

[caption id="attachment_13128" align="alignnone" width="696"] Moje první závodní pětka! / Foto: Archiv Štěpánky Martanové[/caption]

A právě tady nastal další zlom. Pochopila jsem, že tohle je cesta, jak si běhání vážně zamilovat. O tom vyplaveném endorfinu asi ani psát nemusím, na tom pocitu štěstí jsem se plavila půlku dne.

A tak je jasné, že jsem už během pár dní byla přihlášená na další závod. Na ten druhý už jsem se odvážila přihlásit na 5 kilometrů. A navíc se mi ozval kamarád Lukáš, kterého jsem roky neviděla, že se toho běhu taky účastní.

Potkali jsme se tedy v daný den 23. července v oboře Hvězda. Opět mě polila nervozita a obavy z toho, abych trasu zvládla. Pět kilometrů jsem do té doby uběhla jen jednou.

Od Lukáše jsem dostala pár dobrých rad, jak si běh užít a trasu v pohodě zvládnout. Jenže to ještě netušil, že ho v cílové rovince předběhnu, a že mi asi hodinu po našem přivítání řekne, že se mnou už závodit nebude.

Samozřejmě šlo o legraci a mírné popíchnutí, ale od té doby se to se mnou táhne, a kdo kdy se mnou běžel, jeho slova potvrdí. Ale mě to dost povzbudilo a můj vztah k běhání se zase o něco víc prohloubil.

Mimochodem, těch pět kilometrů jsem uběhla za 27:48, což znamená, že průměrné tempo bylo 5:35.

• Sdílet: