Domů
Hromadné pády v první etapě, nepozorná fanynka pošle hned několik jezdců do nemocnice. Padá se i v druhé etapě a v dalších dnech. Padají i dva nejrychlejší z loňského ročníku – Tadej Pogačar a Primož Roglič. Padají i další adepti na boj o maillot jaune – žlutý trikot.
Symbolický protest upozorňující na nedostatečnou bezpečnost jezdců končí jako fraška, vždyť se ani mezi sebou nejsou cyklisté schopni dohodnout, proč vlastně protestují. „Ptám se sám sebe, co takové protesty změní,“ reaguje Peter Sagan na úmyslně pomalé tempo v prvních kilometrech čtvrté etapy.
První dny na Tour de France vždy znamenají nervozitu. Ale ne chaos. Kam se poděly silné týmy udržující dění v rámci rozumného soupeření? Kde jsou osobnosti, jejichž názory respektoval celý peloton?
Jezdci Jumbo-Visma se rozbijí jeden o druhého v hromadném pádu. Borci z Alpecinu se soustředí na sebe a bez ohledu na taktiku a riziko pouštějí Van der Poela do závěrečných spurtů. Stáj Deceuninck-Quick Step se raduje z etapových úspěchů členů "Vlčí smečky", ale ambice ovlivňovat závod také neukazuje.
Jsou tu talentovaní mladíci, nenápadní Kolumbijci i kontroverzní spurteři.
Je tu čtyřnásobný vítěz a ne zrovna dvakrát oblíbený Chris Froome.
Kdo letos zavelí k tomu, aby celé pole Tour de France sesedlo z kol, stejně jako v roce 1998 v reakci na dopingová obvinění a policejní razie, a vynutilo si stávkou jednání s vedením závodu? Je na Tour de France někdo, kdo silou své osobnosti a bez ohledu na osobní ambice, dovede zklidnit průběh nervózních etap? Má tu někdo sílu pouhým gestem zastavit celý balík, jako to dělával Mario Cipollini? Dovede tu někdo vynutit nepsané zákony, kterými se vždy cyklisté řídili?
Tour de France má mnoho adeptů na žlutý dres, ale už dlouho nevychovala skutečného a respektovaného lídra.
