Domů
Když od šéfa Gira Maura Vegniho přebíral Věčnou trofej pro šampiona italské Grand Tour, k reportérům na místě se přitočila jedna starší Římanka.
„To je vítěz?" zeptala se novinářů a ukazovala na růžového muže.
„Ano."
„Jak se jmenuje?"
„Tadej Pogačar."
„Jak?"
„Tadej Pogačar."
„Neznám."
Vtipná konverzace, která ale nemůže zastínit velikost slovinského cyklisty. Vždyť Giro vyhrál s téměř desetiminutovým náskokem. Větší měl naposledy v roce 1965 Vittorio Adorni.
„Myslím, že si pořád neuvědomuju, co to znamená Giro vyhrát. Je šílené, kolik se toho kolem mě teď děje, kolik médií se mnou chce mluvit. Bude to ještě dlouhý den," usmál se na reportéry, když k nim po desítkách minut konečně dorazil.
Mnozí by v jeho kůži minimálně na pár dnů na kolo úplně zapomněli.
Užívali by si velkého triumfu, dali odpočinout bolavým nohám, viděli se s nejbližšími a rodinou. Ne tak Tadej Pogačar.
„Jasně, že teď na chvíli vypnu, ale pak se na 100 procent vrhnu na přípravu směrem k Tour. Jsem na správné cestě, abych se předvedl i ve Francii. Věřím, že budu mít stejně dobré nohy nebo lepší," uvedl v neděli v Římě.
Do sezony vstoupil s jasným cílem.
A moc dobře ví, že je pouze v jeho polovině.
Zdroj: Giro d'Italia
