Domů
Odchovanec polského hřebčína SK Moszna narozený na Nový rok 1995 začal jako tříletý na bratislavské dráze. V klasickém ročníku sice jednou zvítězil, jinak ale nepředvedl nic, co by jej předurčovalo k příslušnosti k dostihové elitě.
Svítat začalo, když se do jeho sedla vyhoupl Jaroslav Brečka. Tehdy s ním na bratislavské dráze několikrát zvítězil, což mu vyneslo titul slovenského Koně roku. Po čtvrtém prvenství se hnědák stěhoval za půl milionu korun do kopců k trenéru Jaroslavu Votavovi do Ostrova u Lanškrouna. Ten jej začal směrovat na pardubické závodiště s výhledem na ten nejdelší dostih, který se zde druhou neděli v říjnu běhá.
Votava mu ale nechal čas, aby se s větší dráhou a specifickými skoky seznámil. A nechal ho na distanci, která mu vyhovovala – krátkých rychlých krosech. „Iraklion nám třikrát vyhrál Poplerův memoriál. Byl to mimořádně hodný kůň, na ježdění i na ošetřování. Jen cestování neměl rád. Asi pětkrát jsme s ním jeli běhat do Merana a než jsme tam přijeli, byl pod ním kbelík vody. Hodně potil. Věděl, že se jede na dostihy a začal být nervózní,“ vzpomíná na koně někdejší dostihové stáje Votava Zámecký vrch trenér Jaroslav Votava.
Hnědák si výborně porozuměl s žokejem Josefem Bartošem, který s ním ovládl nejkratší dostihový sprint, Memoriál kapitána Rudolfa Poplera dvakrát, jednou se pak z vítězství radoval žokej Jan Rája.
O kvalitě Irakliona svědčí také to, že se v dostizích pravidelně umisťoval na dotovaných příčkách. Jako každého dostihového koně ho samozřejmě sem tam potkal pád, ovšem ve většině startů se dostal do cíle a když doběhl, tak vždy do pátého dotovaného místa. „Dozvěděl jsem se, že mi říkají Bankomat. Nevěděl jsem proč, šel jsem se zeptat, co je to za legraci. Říkali mi, že sázejí na mě, že mi koně běhají, že to znamená pravidelnou jistotu, že dostanou nějakou tu výhru,“ popisuje Votava.
Iraklion navíc zůstával zdravý. V jeho sportovním životopisu není žádná dlouhá sportovní pauza, která by jej vyřadila z dostihového kolotoče. I proto se Votava rozhodl prodloužit koni distanci a zkusit s ním Velkou pardubickou. Se splněním kvalifikačních podmínek problém nebyl, šel hned dvě a dvakrát skončil čtvrtý. Do Velké pardubické svěřil Votava Irakliona žokejovi Radku Havelkovi. Možná rozhodlo, že na něm nikdy neseděl, možná to prostě jen nebyl jejich den. Votava je ale přesvědčený, že tehdy propásli nebývalou příležitost ukořistit vítězství.
„Na Havláku všichni už jezdili, ale Havelka nemohl Irakliona udržet, tak ho schoval za koně. Valach na skok neviděl, skočil ho z místa a on z něj vyletěl, strhl mu uzdečku a kůň přiběhl sám. Iraklion miloval publikum. Když lidi zatleskali, urval by si nohy, suprový bojovník. Tenkrát měl vyhrát,“ vzpomíná Votava a valacha řadí ve své trenérské kariéře nejvýš, společně s klisnou Determinacií.
I v roce 2006 připravoval Irakliona jako svou naději do Velké. A valach začal slibně. V první kvalifikaci s Janem Korpasem s výrokem velmi lehce nadělili soupeřům 13 délek. Pak se Iraklion profoukl při startu v krátkém dostihu v italském Meranu, kde skončil druhý. Ani druhý pokus prorazit ve Velké se nezdařil. Při svém druhém vystoupení skončil na Taxisu.
Když Iraklion v roce 2007 bojoval o třetí možnost startu ve Velké pardubické, osudným se mu stal Hadí příkop, kde si zlomil lopatku a musel být utracen. „Šel za koňmi, neviděl na skok a spadl,“ řekl Votava, který užívá dostihového důchodu.
Koně ale z jeho stájí nezmizely. V rodinné tradici pokračuje Votavova dcera Šárka, která se ale věnuje jezdecké všestrannosti. „Chtěla jezdit dostihy, to jsem jí nedovolil. Tak jezdí military. To je těžká disciplína, zvládnout drezuru, terénní zkoušku i parkur na výborné úrovni. Aktuálně jezdí mého bývalého svěřence Zyla,“ řekl Votava na adresu své dcery, která nese rodinný koňařský prapor dál, jen v jiné disciplíně. Ovšem na stejné úrovni jako kdysi její otec s Iraklionem.
Zdroj: Dostihový spolek Pardubice
