Dominik Hašek je pro Japonce ikona, říká režisér filmu Děti Nagana

Film Děti Nagana jste natáčel ve středočeských Pečkách. Je to vaše rodiště? Proto jste si Pečky vybral?

Narodil jsem se v Praze, ale žil jsem v Pečkách od osmi let. Chodil jsem tam na základní školu, takže řadu příběhů, které jsou ve filmu, jsem zažil právě na místní základce. Točili jsme dokonce i ve stejné třídě, kde jsem sedával.

Jak na natáčení a film samotný reagovali místní?

Ještě před tím, než šel film do kin, udělal starosta Peček nádhernou akci. Na fotbalovém hřišti uspořádal zápas v hokejbale mezi mým týmem, který byl složený z herců filmu, a týmem pana starosty. Ve stylu devadesátek, na betonu, jenom v teniskách, přesně jak je to ve filmu. Byl to pro nás výlet do starých časů, kdy nám bylo 15 a byl to nádherný moment. Nejenom proto, že můj tým vyhrál.

Jakmile byl film uveden do kin, v Pečkách byl od první chvíle vyprodaný a starosta mi říkal, že nepamatuje takovou návštěvnost. To mě těšilo. Pro Pečky bylo natáčení velkou událostí. Místní sledovali po celou dobu natáčení zblízka, kolem školy stály jeřáby s osvětlením, lidé si to fotili. Pokud vím, tak v Pečkách se nikdy nic netočilo, atmosféra byla skvělá a lidé moc milí. 

Dalšími místy ve středních Čechách, kde se film natáčel, byla Kutná Hora, Malešov nebo Chlístovice. Proč jste vybral tyto lokace?

Původně jsem zvažoval, že by se točilo v okolí Kouřimi a Zásmuk. Odmala jsem tam jezdil na tábor, měl jsem to tam prochozené. Střední Čechy filmová kancelář mi ještě doporučovala Kutnou Horu, ať se tam zajedu podívat, že by se to možná k filmu hodilo víc. A já jsem se okamžitě zamiloval. Dříve jsem do Kutné Hory často nejezdil, takže jsem si prošel nejenom nádherné historické centrum, ale i místa, kam asi běžně turisté nezavítají – do vilové oblasti, kde je plno zeleně. A právě tam se nám moc líbilo.

Zároveň nám Střední Čechy filmová kancelář doporučila skvělou a velmi schopnou realitní makléřku Markétu, která má v Kutné Hoře a Chlístovicích spoustu známých, kteří byli ochotni nás vzít k sobě domů a ukázat nám, jak žijí. Někteří mají domácnost stále vybavenou ve stylu devadesátých let. Vzal jsem na obhlídku filmového architekta Jiřího Sternwalda a úplně jsme žasli, že tam nemusíme nic měnit. Mohli jsme to využít tak, jak to bylo. To bylo skvělé. Navíc přístup majitelů byl úžasný. Byli moc ochotní, nápomocní, starali se o nás. Když jsme natáčeli, bylo hrozné vedro a oni byli pořád milí.

První, na co si z natáčení vzpomenu, je právě pohostinnost lidí na všech lokacích, to bylo neuvěřitelné.

S čím ještě středočeská filmová kancelář pomáhala? 

Dala nám právě tipy na lokace a doporučila skvělou realitní makléřku Markétu, která žila filmem stejně jako my. Pomáhali nám shánět auta, kola, cokoliv bylo potřeba. Získali jsme díky nim řadu kontaktů, pomohli při různých jednáních. Díky tomu se věci posouvaly rychle dopředu. 

Ve filmu hraje hodně dětí. Jak jste je vybíral a jak se s nimi pracovalo?

Jezdil jsem sedm let na dětské letní filmové tábory, kde byl cíl natočit za 14 dní nějaký film. Byly tam děti, které jsou zvyklé stát před kamerou. Většinu dětí, které hrají ve filmu, jsem potkal právě na táboře. Už při psaní scénáře jsem na ně myslel. Ostatní jsme castovali přes agenturu. Castingem prošla třeba Johanka Racková, jedna z hlavních postav. Když jsme ji viděli na castingu, nikdo další už neměl šanci.

Mezi Tomem Brentonem, představitelem hlavní role, a Klárou Issovou, která ve filmu hraje jeho maminku, už na castingu zafungovala neuvěřitelná chemie. Navíc si byli i podobní. Teď už to neplatí, protože Tom od té doby vyrostl o 40 centimetrů. Zkrátka to mezi nimi okamžitě zafungovalo, najednou jsme měli husí kůži – jen jsme se na sebe s kolegy podívali a bylo to tam. Stejná energie mezi lidmi je při natáčení důležitá. Snažíte se štáb, herce i lidi okolo nadchnout pro stejnou věc, vyzařovat energii. Při samotném natáčení už pak nemáte čas ani chuť se vysilovat tím, že si s někým nerozumíte. Myslím, že se nám to povedlo.

Rodinných filmů jako je film Děti Nagana se v poslední době moc netočí. Došlo díky vašemu filmu k oživení českého rodinného filmu?

Když jsem nad filmem přemýšlel, tak jsem neřešil, jak dlouho tady takový film nebyl. Ale i Hynek Čermák říkal, že v Česku takový film podle něj nebyl třeba 25 let. Soustředil jsem se na svoji vizi a až později nám začalo docházet, že Hynek má pravdu. Extrémně mě potom těší, když náš film srovnávají třeba s filmem Páni kluci. Právě to zaznělo i v recenzi přísné filmové kritičky Mirky Spáčilové. Našemu filmu navíc udělila hodnocení 70 procent, což u ní nebývá často zvykem.

Zpětně to vnímám, že bychom na historii těchto filmů mohli navázat. Důležité pro mě je, že film zafungoval, na nic si nehraje. Ukazuje nostalgickou atmosféru, ale hlavně dětské sny i to, jak je těžké jich dosáhnout nebo jak do nich promlouvají dospělí. Myslím, že je důležité dělat rodinné filmy. Může v nich být řada poselství, věcí k zamyšlení. Zároveň má divácký potenciál jak v kinech, tak v televizi.

Dnes se bojuje o každého diváka, filmů je nespočet, vstupenky do kina nejsou levné. Nechci ale lidi nahnat do kina za každou cenu, bourat návštěvnost jako Kazma, když nakonec z kina odcházíte a říkáte si, že vám to vůbec nic nedalo, nijak vás to nezasáhlo. Takové filmy točit nechci.

Za film jste získali řadu ocenění. Přebírali jste i cenu v Tokiu. Kde jste uspěli a chystáte se na další festivaly? 

První festival, na který jsme jeli, byl Zlín Film Festival. Měli jsme čtyři projekce přeplněné dětmi, diváky a zástupci jiných festivalů. Byla tam neskutečná atmosféra. Bylo to vůbec poprvé, kdy jsme zažili, že děti fandí na konci filmu takovým způsobem jako my, když jsme někde na náměstí a sledujeme mistrovství světa.Od první projekce, která byla už první den festivalu, se údajně nemluvilo o ničem jiném, než o reakcích diváků během našeho filmu.

Postupně za mnou a kreativním producentem Martinem Beinhauerem chodili zástupci světových festivalů a říkali: "My chceme Děti Nagana na naše festivaly.” Dostali jsme několik pozvání a byli nadšení. V září jsme byli na festivalu dětských filmů Oty Hofmana – děti dostaly hlavní ceny, oceněný byl scénář i hudba. Pokračovali jsme do Hamburku a Chemnitze, kde byla silná konkurence. I když jsme tam nezískali ocenění, bylo zajímavé se potkat s dalšími filmaři. Byli jsme v Bruselu, kde jsme získali cenu dětské poroty. Letos bychom měli jet do Hongkongu.

Jak na film reagovali v Japonsku?

V Tokiu jsme vyhráli cenu za nejlepší dětský film. Film tam měl navíc asijskou premiéru. Díky reakcím ze všech festivalů zjišťujeme, jak je náš film vlastně univerzální, jak funguje stejně na děti u nás v Česku, na děti v Bruselu nebo Tokiu. Protože co je víc, než cena od dětské poroty? Děti jsou dnes zavaleni různými videi, platformami, sociálními sítěmi. Hrnou se na ně ze všech stran. A najednou vidíte, jak na ně skvěle funguje film, který není plný triků, není to Marvelovka se superhrdiny. Je to prostě devadesátková nostalgická věc, o které bych dříve řekl, že bude fungovat spíš na nás, než na děti. Děti jsou zvyklé na supermoderní věci a najednou vidí historii nebo školáky, kteří jezdí po betonu s hokejkou. Je to pro ně vlastně sci-fi, fantasy a hrozně je to baví. V Japonsku nás oslovily další festivaly a dostali jsme několik pozvání například do Polska, Řecka, Norska, Kanady. Možná bude New York. Hrozně nás to baví, připadáme si jako Rolling Stones na turné. 

Jinak Japonsko pro nás byl obrovský zážitek. Japonci totiž milují Čechy. To bylo pro mě velké zjištění. Je to primárně díky baseballu, protože v rámci nějakého zápasu mezi japonským a českým národním týmem padlo něco jako fair play z české strany vůči nim. A oni od té chvíle nosí baseballové čepice s logem českého týmu nebo českým národním znakem.

Nagano jako takové zná spíše starší generace. Mezi diváky v kině bylo dokonce plno Japonců, kteří měli dresy nebo trička z doby Nagana a vzpomínají na to, že fandili Čechům. Vnímali to ve smyslu Davida a Goliáše. Největší ikona je pro ně Dominik Hašek. Když zjistili, že je opravdu na konci našeho filmu slavný gólman, nadšení v sále bylo neskutečné. Celá atmosféra festivalu a jejich přijetí pro mě bylo obrovské zadostiučinění, větší než cena, kterou jsme získali. Byly tam tři projekce, v každé 500 lidí a šíleně film prožívali. V tu chvíli vám dojde, jaký film jste udělal.

Kromě hlavního tématu jste do filmu zakomponoval i násilí v rodinách. Zvažujete, že byste v budoucnu zpracoval i takové vážné téma? Láká vás to vůbec?

Moje kariéra a to, co chci dělat dál, teď úplně nesměřuje k těžkým dramatům. Je fakt, že další film, který chystáme a ještě o něm úplně mluvit nemůžu, je silný – dotýká se vztahů a toho, co se nám může v životě stát a jak s tím naložíme. Ale já chci točit filmy spíš takovou lehkou rukou. Chci, aby to mělo spíš humor nebo nadhled nad podobnými věcmi. Myslím, že dramat je kolem nás hrozně moc. Je samozřejmě důležité o nich mluvit. Já jdu ale spíš cestou poukázání na ně formou nadhledu nebo humoru.

A nemusíme si nic nalhávat, na těžká dramata navíc chodí pouze specifická část diváků. Mým vzorem je Steven Spielberg. O něm kritici říkali, že se nemůže rozhodnout, jestli jde uměleckou nebo komerční cestou. A on všem říkal – já chci jít střední cestou. Já to mám podobně. Nechci se vyhraňovat pro jednu skupinu. Chci, aby naše filmy byly hodnotné jak umělecky, tak zároveň divácky. Tímto směrem jdu se svým týmem nebo i v jiných projektech, na kterých se podílím.

Zdroj: Středočeská centrála cestovního ruchu, Střední Čechy filmová kancelář

• Sdílet: