Domů
Narodil se jako Francouz, ale cítí se zároveň jako Belgičan.
Tak silné pouto vzniklo mezi devětadvacetiletým Julianem Alaphilippem a stájí Deceuninck-QuickStep, za kterou jezdí od roku 2014. A to už před tím byl členem její přípravky Etixx.
Ale pak také platí, že silniční cyklistika rovná se Belgie.
Eddy Merckx je Belgie.
Kolem Flander je Belgie.
Valonský šíp je Belgie.
Je toho hodně, čím se Belgie zapsala do cyklistiky.
„Celou kariéru hájím barvy QuickStepu. Moje první úspěchy jsou spojené s belgickými závody. Belgie mě vždycky vítala s otevřenou náručí a ta láska je vzájemná. Mám rád tamní závody a řekl bych, že ve Francii nenajdete ani padesát cyklistů, kteří by řekli totéž. To znamená, že to musím mít ve svojí DNA, že jsem vlastně částečně Belgičan,“ tvrdil Julian Alaphilippe během křtu své knihy.
Ta kniha se vymyká. Nejde o standardní sportovní životopis.
Podrobně mapuje jeden rok v životě Juliana. Ten rok mezi oběma vyhranými světovými šampionáty. Je osobní, hodně emocionální. Zemřel mu otec, narodil se mu syn... „Snažil jsem se být co nejotevřenější.“
A navíc i jako mistr světa dělal spoustu chyb. Trvalo mu, než se naučil závodit v duhovém trikotu světového šampiona.
„Ta duha nutí lidi dělat chyby,“ připustil v rozhovoru pro Het Nieuwsblad.
„Často jsem příliš chtěl, abych byl v tomhle dresu vidět a proto jsem nesmyslně útočil. Moje největší chyba? Letošní Lutych-Bastogne-Lutych. Snažíte se nezklamat fanoušky a svazuje vás tradice toho dresu. Doufám, že v příští sezoně už tyhle chyby dělat nebudu. Budu to zase dělat po svém – úkolem je prostě vyhrát a je jedno jak.“
