Domů
Zrekapitulujme si to.
Když vyhrál Tadej v roce 2022, ujel soupeřům padesát kilometrů před cílem.
Vloni se cítil natolik silný, že se navzdory týmovému plánu utrhnul dokonce víc než 80 kilometrů před cílem.
Může být něco ještě víc epického a stěží uvěřitelného?
Samozřejmě, že ano. Mluvíme přece o Pogačarovi.
Ten se padesát kilometrů před cílem rozbil ve sjezdu, ve kterém neodhadnul svou rychlost. Sedřený, od krve, ztrácející čas. A stejně bude jednou provždy u jeho vítězné jízdy zapsáno, že Strade Bianche ovládnul v roce 2025 závěrečnou osmnáctikilometrovou sólo jízdou, a že na druhého Toma Pidcocka najel 1:24 minuty a na třetího Tima Wellense dokonce 2:12.
Tohle všechno dokázal zaplavený adrenalinem.
„Jenomže ten vyprchal. Začíná mě všechno vážně hodně bolet,“ připustil po několika hodinách po dokončení závodu, že přece jen si v sobě nese něco málo lidských slabostí.
Od krve, pobitý, potrhaný dres – takhle jel desítky kilometrů.
„Užíval jsem si to, dokud jsem neprojel cílem. Není to sice ten nejlepší způsob, jak bych měl vyhrát závod, ale vítězství je vítězství,“ bránil se přesto bolesti i lidské slabosti.
Trasu závodu zná popaměti. „Projel jsem ji snad dvacetkrát.“
A stejně udělal zbytečnou chybu. „Někdy prostě ztratíte hlavu. Jel jsem hodně rychle, uklouzl jsem. To se stává.“
Po závodě vyprávěl o tom, že si nebyl vůbec jistý, že je v pořádku, ale stejně se soustředil jen na jedno – co nejrychleji vyměnit kolo. A pak se co nejrychleji dostat na špici a postaral se o to, že letošní edice Strade Bianche byla tou nejrychlejší v historii. Přestože součástí závodu jsou nezpevněné úseky, Pogačar zvládnul 213 kilometrů průměrnou rychlostí 40,705 kilometru v hodině. Vloni to bylo 40,344 a v roce 2022 při jeho vítězné premiéře 38,358, přestože se jelo 'jen' 184 kilometrů.
Držte se pořádně. Sezona teprve začíná a Tadej Pogačar už řádí.
Zdroj: ProCyclingStats
